Johanna je aktivistka v oblasti ženských práv a xenofobie. Spoluzaložila neziskovou organizaci Konsent, která se zabývá sexuálním násilím a jeho prevencí. Zároveň je členkou České ženské lobby.
Často se setkáváme s představou, že sexuální násilí má podobu cizího delikventa, který přepadne ženu někde v tmavé uličce. Ze statistik ale víme, že drtivou většinu případů způsobí osoba, kterou oběť zná. Proč je tak náročné to přijmout?
Já si myslím, že je to i tím, jak se o těchto případech méně mluví. Lidé, kteří to zažijí od někoho blízkého, to například sami nedokážou pojmenovat jako sexuální násilí. Mají nějaký traumatický zážitek, ale mají právě tuto představu, že znásilnění může spáchat pouze cizí člověk, a tak si to tak nepojmenují. Potom ta společnost vlastně neví, že se to děje. A také, když se podíváme na vyobrazení v populární kultuře a médiích, tak to právě většinou bývají takoví „cizí delikventi“. Stejně se o celé problematice snáze přemýšlí, když máte představu, že to může spáchat jen nějaký cizí šílenec, než s vědomím, že se to děje kdekoliv a můžeme takovou osobu například znát.
A také je tu klasický problém, který se opakuje znovu a znovu – obětem veřejnost převážně nevěří. Jak to změnit?
Máme tu presumpci neviny, kdy se na člověka, dokud není odsouzen, díváme jako na nevinného. Ale máme tu i jiný koncept, o kterém se hovoří méně – ochranu oběti. To znamená, že se k člověku, který si něčím takovým prošel, máme chovat jako k oběti, pokud se nedokáže opak. Mělo by se více mluvit o tom, že existují obě tyto polohy a obě je třeba ctít. Na tu druhou část se totiž stále dost zapomíná. Rozšířily se dost představy o falešných nahlášeních, kterých je statisticky minimum. Může být těžké si to připustit, ale musíme si uvědomit, že sexuální násilí je velmi rozšířený fenomén a když o tom někdo mluví, s velkou pravděpodobností je to pravda. I když možná o tom mluví jinak, než bychom si představovali. To se zase nazývá předsudek o dokonalé oběti, kdy předpokládáme, že ten člověk musí být zhroucený a viditelně traumatizovaný. Každý ale zpracovává trauma jinak a oběť může mluvit například zcela bez emocí, či se dokonce usmívat. To je také běžná reakce, když se stane něco, co vás velmi zasáhne a vy se chcete nějakým způsobem od toho odpojit.
Co byste řekla lidem, kteří celé téma bagatelizují a mají jakýsi fiktivní pocit, že se děje, parafrázuji, „hon na čarodějnice“?
Myslím, že jeden z důvodů, proč někteří měli obavy nebo nerozuměli hnutí Me Too, je, že mnoho lidí přišlo se zkušeností, která se stala před spoustou let. A přišlo jim podezřelé, proč to dávají na světlo až teď a neudělali to hned. Zde je ale důležité si uvědomit, že nejdříve člověk potřebuje tento zážitek nějak zpracovat, sesbírat odvahu něco takového sdělit. Není to jednoduché, zvlášť, když se s tím člověkem setkáváte. Stalo se to mnohdy i lidem v mladém věku, kdy neměli dostatek sebevědomí ani informací na to, aby s tím mohli nějak pracovat v dané chvíli a době. To se právě mění tím, že se dnes o tom více mluví. Čím více tomu budeme otevření, tím snadněji se bude obětem svěřovat v moment, kdy se to stane. A nebudou muset čekat například 12 let, což je doba, po které to někomu může připadat jako pomsta. Je to však spíše potřeba to konečně říct. Samozřejmě se těm obětem může i nelíbit, že někdo, kdo jim něco takového spáchal, si dále žije bez jakéhokoli poznamenání. Zatímco jim to výrazně ublížilo a mohlo to formovat jejich život jinak, než kdyby se nic takového nestalo.
Jakou roli v oblasti pomoci obětem hrají organizace jako je právě Konsent?
My v Konsentu máme specifickou roli, kdy se snažíme opravdu přispívat k prevenci a vysvětlovat lidem, co sexuální násilí vlastně je. Že je důležitý souhlas, že nemůžete spát s někým, kdo to nechce nebo je zrovna ve stavu, kdy vám to ani nemůže říct. Ať už je výrazně pod vlivem alkoholu nebo v nějaké podřízené pozici. Tím se snažíme, aby byl ten problém eliminován ještě dříve, než se stane. Pak jsou zde organizace, které přímo pomáhají obětem a poskytují jim terapii nebo právní zázemí, protože často ani nevědí, na co mají vlastně právo. Spolu se tyto organizace snaží o zlepšení právních norem, protože mají tu perspektivu a mohou i politikům vysvětlovat, co je třeba udělat.
Proč je téma sexuálního násilí dlouhodobě slabě komunikováno politickými subjekty?
Jeden z problémů je, že v našich zemích je stále poměrně nízké zastoupení žen v rozhodovacích pozicích a v parlamentu. Když se o tom bavíme s politiky – muži, je pro ně toto téma vzdálené a mají i pocit, že k němu nemají právo se vyjadřovat. A zase, protože žen je v politice málo, nechtějí se zaškatulkovat tím, že budou řešit věci specifikované jako ženské. Mohlo by jim to dát nálepku a znevýhodnit je v muži dominovaném prostředí. Možná politici měli i pocit, že to lidi až tak nezajímá, což se v Česku trochu změnilo. Měli jsme možnost v rámci Konsentu se zapojit do průzkumu, který zkoumal volební témata důležitá pro mladé lidi. Dodali jsme tam téma sexuálního násilí a ukázalo se, že pro Čechy a Češky do 30 let je to druhé nejdůležitější volební téma. V té chvíli politici zjistili, že je potřeba o tom mluvit a promítlo se to do několika volebních kampaní.
Co považujete za největší úspěch Konsentu?
To, že v Poslanecké sněmovně v Česku se řeší redefinice trestného činu znásilnění tak, aby hlavní podstatou skutku nebylo to, zda bylo použito násilí nebo se oběť nějak bránila ale to, zda byl dán souhlas. A tou společností to rezonuje poměrně pozitivně. Myslím, že se o tom mluví také na Slovensku. Mám pocit, že je to výsledek dlouhodobé práce, kdy to téma přinášíme spolu s dalšími na stůl. Těší mě i rostoucí zájem o přednášky na školách.
Vždy, když mám pocit, že osvěta je dnes na podstatně lepší úrovni než kdysi, přijde medializovanější případ, přečtu si pár komentářů na sociálních sítích a rychle se z toho probudím. Jak zlepšovat úroveň povědomí?
Je tam určitě generační bariéra, kdy mladá generace, která je propojena se zahraničím, ví o tom tématu více. Sleduje zahraniční populární tvorbu, seriály, je v kontaktu se zahraničními médii, která to řeší mnohem více. A pak má dost informací. Jsou zde samozřejmě i lidé, kteří sledují zejména domácí média a setkávají se spíše jen s nějakými skandály, kdy někomu ublíží někdo cizí, nebo oblíbené české téma, kdy to udělá nějaký imigrant. K nim je to těžší dostat. Ale mám pocit, že se to mění. Jezdíme do škol mluvit o tom s mladými lidmi i mimo velká města, aby se to dostalo k co největšímu množství lidí. Horší to je se starší generací. Když v něčem žijete 50 let a celou dobu si myslíte, že je to v pořádku, tak se ten názor mění mnohem hůře. Například se nechcete podívat do své historie a zjistit, že jste něco takového mohli udělat nebo zažít. Pak je těžší přehodnotit ten názor.
Pracovat s tak náročnou problematikou musí být i psychologická zátěž. Pomáhá vám nějaký způsob psychohygieny?
V Konsentu jsme si zvykli na to, že ty tragické příběhy si bývají v něčem podobné, takže už nás to obvykle natolik nerozhází. Jsou chvíle, kdy se to stane, hlavně, když je to v něčem jiné. Mně osobně se těžko pracuje s případy, kdy jde o nějaké dlouhodobé zneužívání. Kompenzuje se to však tím, že dostáváme množství pozitivních zpráv – že si například někdo dokáže pojmenovat, co se mu stalo nebo naopak zjistí, že se v minulosti nechoval tak docela v pořádku. Kromě toho volím různé formy relaxu – běh, setkání s přáteli... a občas jsou ty věci tak dramatické, že pomůže už jen humor.
Jak správně reagovat, když se vám někdo svěří, že si něčím takovým prošel?
To je opravdu zásadní, protože pokud reagujete špatně, může se stát, že ta osoba to už nikomu dalšímu neřekne. Samozřejmě to může být těžké i pro vás. Vždy je dobré poděkovat za to, že vám ten člověk důvěřuje. Důležité je vyjádřit, že mu věříte, protože mnoho obětí má pocit, že jim to nikdo neuvěří. Nebo si myslí, že si za to nějakým způsobem mohli sami, takže je jim dobré říct že ne, může za to člověk, který to spáchal. Zeptejte se, zda můžete nějak pomoci. Každý potřebuje v té chvíli něco trochu jiného. Můžete doprovázet tu osobu na policii, nebo může mít i důvody, proč tam jít nechce. Není třeba je k tomu nutit. Mnozí mají tendenci někoho, kdo zažil něco traumatické objímat, ale pro oběti sexuálního násilí to může být v tu chvíli nepříjemné. I po čase se zeptejte, zda je OK, a celkově poskytněte empatické vyjádření podpory.
Díky konverzaci kolem tématu mnoho lidí získává lepší přehled a možná si zpětně uvědomí, že v minulosti se chovali nevhodně. Jak zacházet s tímto?
Je tam nějaký správný postup? Je dobré se pokusit omluvit a říct, že už se člověk něčeho takového nedopustí, protože si uvědomil, že je to zraňující a nesprávné. Je třeba si být ale vědom, že ta osoba vám nemusí být ochotna v ten moment odpustit a nečekat to. Někdo tu omluvu může přijmout a někoho nebude zajímat a má na to právo. Je fér to však zkusit. Ze zkušeností v mém okolí na to lidé v tu chvíli velmi pozitivně nereagovali, ale zpětně jsou za to rádi.
Pokud byste měla dát jednu radu svému já před 10 lety, jak by zněla?
Že si nemám stříhat vlasy nakrátko :). A nebát se požádat o pomoc a nebýt v tom sama.
