Top Fashion Bar
Kúpiť predplatné Search
Kúpiť predplatné

Rozhovory / 8. marec 2022

Když kolem mě lítaly kulky, měla jsem na mysli jen to, jak dostanu pacienty do bezpečí

popisuje své mise s Lékaři bez hranic zdravotní sestra Jitka Kosíková

Když kolem mě lítaly kulky, měla jsem na mysli jen to, jak dostanu pacienty do bezpečí

Za posledních deset let procestovala státy jako Afghánistán, Bangladéš, Jordánsko nebo Súdán. Nikoliv však jako turistka, ale jako členka neziskové organizace Lékaři bez hranic. Jedním z nejsilnějších zážitků pro ni byla také mise ve Středozemním moři, na které byla přepadena. Aktuálně se Jitka Kosíková věnuje paliativní péči, je vedoucí Domácího hospice sv. Michaela v Poličce a s kolegou Markem Uhlířem jí vyšla knížka Břehy nejsou na dohled.

Vždycky jste věděla, že jednou chcete pomáhat lidem?

Rozhodně ne, původně jsem mou práci vůbec dělat nechtěla. Tíhla jsem více k umění a výtvarnému dílu, ale jistý vliv na mou pozdější volbu měli asi rodiče a výběr střední školy, kterou jsem studovala, ta už byla zdravotnická. Zajímavé ale je, že po jejím dokončení jsem od zdravotnictví utíkala a vrátila se do něj, až když mi bylo třicet.

Co způsobilo tento návrat?

Milí lidé, které jsem potkala a kteří mi změnili pohled na tu práci celkově. Ukázali mi, že je to práce, kterou můžu mít ráda a měli pravdu.

Jak jste se dostala k práci v organizaci Lékaři bez hranic?

Díky dětskému chirurgovi Honzovi Trachtovi, který pracoval v tu dobu stejně jako já v pražské nemocnici Motol. Bylo to v roce 2010 a on byl jedním z těch, kteří mě do toho tak trošku dotlačili (smích). Pořád se mě ptal: Už ses tam přihlásila? Už jsi tam poslala všechno, co máš? A i když nemám ráda tlak, v tomto případě vedl k tomu, že jsem si vytvořila srdeční záležitost.

Jak to vlastně vypadá, když vás povolávají na mise?

Nepředstavujte si to tak, jako když povolávají Jamese Bonda, v tomto případě je to malinko nudnější (smích). Je několik cest, jak se na ni dostat, já vždy poslala do organizace své volné termíny, dovolené nebo data, když mi končil pracovní poměr jinde a na tu dobu jsme pak směrovali mise. Někdy je to také tak, že se ozývají sami, například, že jim někdo s mou kvalifikací vypadnul a měli by zájem o mě.

Jaké to bylo, když jste na misi vyjela poprvé?

Bylo to plné velkých obav, protože i když jsem sice dostala několik papírů s instrukcemi a do detailů popsanými postupy, neuměla jsem si představit, zda to všechno zvládnu. Má první mise byla navíc v Afghánistánu, který nemá obecně příliš dobrou pověst. Podpory jsem se v podstatě dočkala jen od mé sestry, která dělala v rádiu Svobodná Evropa a tvrdila, že Afghánci jsou ti nejlepší reportéři i lidi.

Když jsme u toho Afghánistánu, jak se díváte na situaci, která tam vyeskalovala v srpnu, kdy hnutí Tálibán dobylo hlavní město a vyhlásilo islámský emirát?

Byla bych mezi prvními, kteří by se odtamtud pokoušeli utéct, a to klidně na podvozku letadla. Ti lidé mají strach, vybavují si moc dobře situaci před dvaceti lety, která byla děsivá. Těžko říct, jak to bude nadále, ty zprávy jsou zatím řídké a záleží na tom, jak se Tálibán projeví. To vše ukáže jen čas.

Které své vlastnosti jako členka Lékařů bez hranic oceňujete při své práci nejvíc?

Velmi mi pomáhá být připravená na jednotlivé situace. Personál na ARU, v záchrance i na urgentu, tam, kde potřebujete opravdu jednat rychle, musí být připraven na každou variantu toho, co se stane. Vlastně se připravujeme pomocí modelů a cest, co dělat v případě, když se vám například někdo začne dusit, nebo když někdo krvácí z tepny. Vypracované postupy pak nosíme v hlavě, a když víme, co nás čeká, tak to automaticky naskočí. Je dobré mít v takovéto stresové situaci něco, čeho se můžeme chytit a tím pádem nezpanikařit, to využívám na misích velmi často.

Co je pro vás motivací i při těch nejtěžších situacích a misích?

Že mohu své vědomosti a dovednosti předat někomu dál. Někomu, kdo neměl takové možnosti a šanci studovat kvalitní školu jako já, nebo kdo nemá tak ideální podmínky ke své práci jako my tady. Zároveň to beru také jako dobrodružství, které, i když obsahuje mnoho extrémních situací a sáhnutí si na dno, mi dává smysl.

Který z momentů vaší kariéry, byl pro vás dosud nejnáročnější?

Na každé misi by se určitě našel minimálně jeden, na který jsem nebyla připravená. Nejvíc překvapená jsem ale byla na první misi, když jsem zjistila, jak vysoká dětská úmrtnost v dané oblasti je. Bylo to kolem 16 %, což je obrovské číslo a v praxi to znamenalo, že každý den umřely dvě až tři děti. Okamžitě se mi v mysli objevilo, že tohle musím změnit, ale ovlivnit šlo jen to, co se dělo uvnitř v nemocnici, nikoliv za jejími zdmi.

Cítila jste se někdy na misích v arabských zemích znevýhodněná kvůli tomu, že jste žena?

Nikdy. Na žádné misi jsem si nepřipadala nijak méněcenná, ale třeba je to jen mýma očima a pohledem, nechci tvrdit, že to takto cítí všichni.

Šlo vám někdy o život?

Určitě šlo, ale vždy jsem si to uvědomila až o pár chvil později. Například když jsem byla na jordánsko-syrských hranicích, kde jsme pracovali s uprchlíky, tak v jeden moment došlo ke střelbě. Nikdo netušil, co se děje, jen slyšíte, jak kolem vás sviští kulky. V hlavě jsme měla jen to, abychom všechny pacienty dostali do bezpečí. Na misi ve Středozemním moři byla naše loď přepadena.

Kým byla přepadena a jak to nakonec dopadlo?

K útoku se přihlásila Libijská strana. Naštěstí i na to jsem byla díky instrukcím připravena a vždy je na lodi místo, kde se lze před těmito riziky ukrýt. Kapitán spatřil nebezpečí, vyhlásil poplach a my všichni jsme se schovali v útrobách lodi, kde byla bezpečná místnost, ve které jsme vyčkávali, co bude dál. Zároveň vysíláte SOS signály, které nám přivolali italskou pobřežní stráž. Když jsme z úkrytu vylezli, viděli jsme jen díry od střelných zbraní.

Kdy pociťujete největší strach?

Většinou před tím, když mě čeká setkání s něčím neznámým. Na druhou stranu jsem se na tento druh strachu naučila dívat i jako na možnost dalšího dobrodružství, protože nikdy nevím, co mě tam čeká. Je to velká zkouška, která se nemusí povést. Možná bych to nepojmenovávala strachem jako spíš respektem.

Pracujete v hospicu a věnujete se paliativní péči, často to srovnáváte právě s prací Lékařů bez hranic, s nimiž cítíte jistou paralelu. V čem přesně jsou si tyto dvě oblasti pro vás osobně tak podobné?

Je to obor, který se u nás teprve rozvíjí, takže je to podobné tomu, když začínáte projekt na misi. Přináší to stejná úskalí, například musíte perfektně znát danou oblast, budovat si vztahy s místními, z velké části je to tvoření určitého PR. V paliativní péči se připravujeme na život, na to, jak ho prožít, což jsou vlastně ty scénáře rizik, která se mohou stát. Jasně, že to pak může dopadnout jinak, ale přináší to jistý klid, a to nejen nám, ale hlavně pacientům a jejich rodinám.

Co přesně si pod paliativní péčí a vaší prací v tomto oboru můžeme představit?

Většina lidí si představuje, že se bavíme o smrti, neustále pláčeme a jak je to těžká práce. Ano, to ona je, ale která není. Pracujeme s emocemi, které jsou důležité i v jiných oborech. My se vlastně ani o smrti nebavíme, bavíme se o životě a o tom, jak ho dobře prožít, a to i v případech, kdy víme, že už nebude dlouho trvat. Zajímá nás, co lidé chtějí a co je možné udělat a co která cesta znamená. Líbí se mi myšlenka mého kolegy Kopeckého, který tvrdí, že je paliativa mimo jiné o tom, kolik medicíny si lidé chtějí pustit do života. Protože medicína není ta první hodnota, kterou lidé mají, možná to není ani zdraví, ale jsou to často vztahy, místa nebo nedořešené věci.

4 z 5 lidí by si přáli zemřít doma, přesto umírají v nemocnici. Do jaké míry na základě vašich zkušeností ovlivňuje pozůstalé skutečnost, že s umírajícím jsou do poslední minuty v prostředí domova místo v nemocnici?

I když si to nemocný přeje, tak zůstat doma nemusí být ta dobrá volba, například pro rodinu, která má své limity. Pokud se to povede jinde a ti lidé jsou spolu, tak mají pocit, že udělali to nejlepší, co mohli udělat. Lůžková zařízení jsou pro některé dobrá, protože dávají pečujícím možnost nedělat ty každodenní úkoly, ale věnovat se sami sobě, možná se věnovat vztahům. Pokud ale lidé zůstanou doma, a to jejich okolí, ať už je to rodina nebo sousedi, se semkne, a v závěru života spolu jsou, pak je to to nejhezčí, co se vám může v danou situaci stát. Skvěle to vystihla jedna paní, která neměla po smrti manžela žádné výčitky, představy ani strach, protože přesně věděla, co se s jejím mužem dělo, než zemřel. Věděla, kdo u něj byl, jaká byla jeho poslední slova i to, že nebyl sám a neměl bolesti.

Pokud byste mohla dát jednu radu svému já před 10 lety, jak by zněla?

Bude to jízda! (smích) Když se nad tím ale zamyslím, tak bych vlastně nic neměnila. Všechny mé chyby nebo omyly mě dovedly tam, kde jsem teď a za to jsem vděčná.

    417

    Súvisiace články