Ahoj Ester. Vím, že tvá cesta k malování byla během přes překážky, kdy tě rodiče viděli jinde. Nakonec si tě umění našlo samo.
Tak horké to zas úplně nebylo. Moje rodina si spíše představovala, že se budu věnovat nějaké lukrativnější práci. Zdravotní střední školu jsem ukončila s odřenýma ušima, to byl hrozný omyl. Vysoká škola měla být jakýmsi kompromisem. Řekla jsem si, že na podivnou kombinaci – učitelství výtvarné a občanské výchovy se prostě musím dostat. Že nějaké učitelky nechtějí dělat „politicky angažované umění“. Tak i bylo. A já začala nenávidět učitelství a s ním vše spojené. Zaměřila jsem se na umění, potažmo na svoji autorskou práci. Pak mě stejně po bakalářce z katedry vyrazili. Přestěhovala jsem se do Prahy a nastoupila na UMPRUM.
Tematicky nejdeš po povrchu, kombinuješ různé materiály. Obrazy jako forma vyjádření, je plátno tvým deníkem?
Upřímně, nemám ráda slovní spojení „malba jako deníkový záznam“. Moje obrazy vychází z abstrakce a z intuitivní kresby. V mé absolventské práci jsem přirovnala svoji tvorbu k továrně na součástky do aut. Spojování komponentů dohromady – cvak cvak a další, zítra znovu. Nebo tomu říkám performativní obdělávání špinavého ubrusu.Ten se pak napne na rám a vzniká obraz. Umělecké dílo vzniká po jeho vynesení z vlhkého skladu, ateliéru a pověšením na stěnu v galerii.
Co tě inspiruje? Je pro tebe důležité vyjádřit se skrz malbu k aktuálním společenským tématům?
Já jsem skeptická vůči nutnosti řešení problémů skrze tvorbu. Je to jako se dobrovolně a vědomě dostávat do depresí a bezmoci. Tyto impulsy a pokusy cokoliv změnit prostřednictvím nějaké malby jsou pouhým halekáním do prázdných koutů našich ateliérů. A rebelantská hesla s příchutí anarchistického symbolu objevující se v mých obrazech? Mnoho lidí si myslí, že řeším nějakou šílenou rovnici překypující sociokulturní tematikou. Mě spíš baví provokovat a vyvolávat v lidech emoce. Vytvářím obrazy z čisté radosti, z toho, že mi třeba funguje přímotop v ateliéru, že mi můj kluk připravil fantastickou snídani a já nečmárám s prázdným žaludkem, že je moje rodina zdravá, včetně mého psa, že nejsem na účtu v mínusu a. A že mě pořád ještě baví poslouchat country i přesto, že už vyšlo z módy stejně tak rychle, jako do módy vstoupilo. Radost je legitimní důvod ne?
Jsi velkým talentem nejnovější generace. Vystavuješ ve více galeriích zároveň, na domácí půdě máš své stabilní místo. Kam máš namířeno dál?
Aktuálně připravuji výstavu v NY, ale podrobnosti si zatím nechám pro sebe.
Odborníci označují současnou dobu v umění stoletím žen. Souhlasíš s nimi?
Naprosto. Jen doufám, že si „století žen“ nepřivlastňují feministky a jejich senzační hnutí. A taky, že vyjde z módy stejně tak rychle, jako vyšlo z módy country. Ester Parasková, umělkyně žijící a pracující v Praze, narozená v roce 1993, v současnosti dokončuje studium v ateliéru Volného umění na Vysoké škole Uměleckoprůmyslové v Praze. Její práce je charakterizována nekonvenčním, stále se vyvíjejícím a silně expresivním stylem. Používá rozsáhlou škálu technik, od kresby po olejomalbu.
