Představte si svět, kde se vkus odvíjí od toho, jestli se cítíte být ženou nebo mužem. Že to není těžké? Aby bylo, když v něm žijeme. Dělit tak vůně přitom nedává o nic větší smysl než třeba trvat na tom, že by páni měli poslouchat Vivaldiho, zatímco dámy spíše osloví Rachmaninov.
Ať už se na to zeptáte Christine Nagel, dvorního nosu tradičního francouzského domu Hermès, nebo Tomáše Rice, zakladatele a CEO české parfumérské značky Pigmentarium, odpověď dostanete stejnou. Tipnete si, jak bude znít? A kdo se obává, co řekne okolí, toho mohu ujistit, že jsem nikdy nesklidil tolik komplimentů na vůni, jako když jsem měl zrovna na sobě některou z kompozic, v níž rytmus udává růže, ingredience tradičně přisuzovaná spíše ženám. Nejvyšší čas, přestat si při výběru zbytečně dávat… bacha.
_Pětka jedničkou
Chanel N° 5. Znáte slavnější parfém? Možná si vybavíte jeho vůni. Čistou, hřejivou, elegantní. Možná jeho flakon. Jednoduchý, vycházející z tvaru Place Vendôme, pařížského náměstí, které je symbolem luxusu. S černě potištěným bílým štítkem, uvnitř skýtající zlatavou kompozici. Ale i kdybyste si k němu nikdy nepřivoněli, i kdybyste ho v ruce nikdy nedrželi, víte o něm. Dovolte mi krátce vyprávět, jak se to stalo.
Je horký letní den roku 1920, když se Coco Chanel, tou dobou už slavná, poprvé setkává s Ernestem Beauxem. Ani jeho jméno není tak docela neznámé, mezi klienty uznávaného parfémáře ostatně patřila třeba i carská rodina. Špičky svých oborů seznámil velkokníže Dmitrij Pavlovič, návrhářčin milenec, a nyní je čeká spolupráce, která se vepíše do dějin...
No, alespoň tak se to bude vyprávět. Coco, jak bylo jejím dobrým zvykem, si příběh vůně později přešije na míru vlastních potřeb. Tato verze je každopádně nejpravděpodobnější.
Ale proč vlastně zatoužila po vůni, co by nesla její jméno? „Miluji ženy. Chtěla jsem jim proto dát oděv, ve kterém se budou cítit pohodlně,“ vysvětlovala v jednom z rozhovorů. A vůně přitom pro ni byla neodmyslitelnou součástí elegance. Parfémy stojící na jedné dominanční ingredienci, jaké byly v té době obvyklé, její představu ovšem nesplňovaly. „Chci vůni, která je kompozicí!“
Ernest se právě vrátil z první světové války. Ta ho zavedla až do severní Evropy, za polární kruh, kde z řek a jezer stoupala tak svěží vůně, že zkrátka nemohl odolat pokušení zkusit ji ve své laboratoři v jihofrancouzském Grasse umíchat. Svůj pokus skryl do jednoho ze vzorků očíslovaných od jedné do pěti a od dvaceti do čtyřiadvaceti, které Coco nabídl. Ta si vybrala pětku, právě ji.
„Něco takového dosud nikdo nevytvořil - ženský parfém s vůní ženy,“ měla nadšeně prohlásit návrhářka. Kdyby jí tehdy někdo pověděl, že ho o sto let později budou používat i muži, nejspíš by se tomu zasmála. Ačkoliv kdo ví. Řeč je o ženě, která nejednou předběhla svou dobu.
Ano, Ernest skutečně vytvořil něco neslýchaného. Jasmín, ylang-ylang, neroli, májovou růži, santalové dřevo a bourbonskou vousatku draslavou posílil a stabilizoval aldehydy. Jeho kompozice byla přímo revoluční. A přestože Francouzi kultivují růže k parfémářskému využití už od sedmnáctého století a přestože s růžovým parfémem přišel už o necelých deset let dříve návrhář Paul Poiret - pojmenoval ho po své dceři jako La Rose de Rosine -, byla to až pětka, která květinu korunovala coby královnu také světa vůní.
_Můj nejdražší
„Bude to velmi drahý parfém,“ varuje Ernest návrhářku, která si ze vzorků právě zvolila č. 5, a ta v reakci nadšeně vzdychá.
„A co je na něm to nejdražší?“
„Jasmín,“ odtuší parfémář. „Žádná ingredience není dražší než jasmín.“
„No dobrá! Použijte ho tedy víc. Chci vytvořit ten nejdražší parfém na světě!“
V roce 1924, kdy vyšel první katalog Parfums Chanel, stála pětka 1500 franků. Jen pro představu: V tom samém roce odpovídalo 35 franků deseti hodinám práce za minimální hodinovou mzdu. Přesto se kompozice rychle stala prudce žádanou a Coco na ní nebetyčně zbohatla.
Pokud věříte na věci mezi nebem a zemí, snadno byste úspěch mohli přisuzovat samotnému názvu vůně. Nejenže byl vzorek pátý v řadě, pětka bylo také návrhářčino oblíbené číslo. „Svou novou kolekci šatů uvedu 5. května, tedy v pátém měsíci v roce, ponechme tedy název číslo pět,“ uvažuje Coco. „Pětka mi přinese štěstí.“ Ostatně i její astrologické znamení bylo Lev, tedy páté znamení zvěrokruhu.
Později toho večera, kdy byla vůně vybrána, večeří s Ernestem a dalšími několika přáteli v nejstylovější restauraci Cannes. Spisovatel Pierre Galante bude později vzpomínat, že měla lahvičku s sebou a kdykoliv vešla elegantní žena, návrhářka trochu stříkla do vzduchu. „Efekt byl úžasný! Každá z těch dam se u našeho stolu zastavila, aby si přivoněla.“
Roku 1925 se řada s vůní pětky rozšiřuje o toaletní vodu a kolínskou, make-up i rtěnku, a v budoucnosti třeba také o pleťové mléko, péči do vlasů, mýdlo nebo pudr. N° 5 inspiruje umělce, jako je Salvador Dalí a Andy Warhol. A Marilyn Monroe se ve dvaapadesátém nechává slyšet, že v noci nenosí nic jiného. Přeskočte sedm let a nezaměnitelný flakón dostává místo v newyorském Muzeu moderního umění coby příklad minimalistické elegance. Je vůbec potřeba pokračovat?
Moje otázka zní: Jak se vůně, která globálně ztělesňuje ženskost, dostala na mé pulsové body? A jak se na nich udržela přes všechna ta desetiletí marketingových tažení, která mě nutila věřit ve strašidelnou pohádku o tom, že růže coby vonná složka mně jako muži nepřísluší?
Kdyby vás příběh parfému zajímal do větších detailů, doporučuji sáhnout po návrhářčině definitivní biografii Coco Chanel: Legenda a skutečnost od Justine Picardie. Nedávno byla uvedena v aktualizovaném vydání.
Anebo můžete s N° 5 rozepsat kapitolu vlastní: Nově otevřený butik Chanel, první pražský věnovaný výhradně kosmetice a vůním – ačkoliv nechybí ani sluneční brýle a drobné kožené doplňky – najdete v paláci Savarin na adrese Na Příkopě 10.
_Umíte udržet tajemství?
Moje pátrání po odpovědi pokračuje jen o pár ulic dál, a sice ve Vězeňské 4, kde sídlí pražský beauty concept store Ingredients, vyhlášené útočiště pro milovníky la crème de la crème mezi vůněmi i péčí.
Zakladatelé Jakub Kopčák a Lukáš Loskot ho vystavěli na myšlence nabídnout lidem, co možná ani netušili, že chtějí, a - jak název napovídá - z ingrediencí té nejvyšší kvality. O to důvtipnější od nich bylo, když v roce 2012 na oslavu desátých narozenin butiku uvedli vůni vlastní, ale její složení si nechali pro sebe.
Parfém 07/2012 vznikl po třech letech vývoje, během nichž se na projektu vystřídalo hned několik parfémářů zvučných jmen. Ne proto, že by některé návrhy byly špatné, ale třeba i právě proto, že nebyly dostatečně genderově neutrální. Na příklad Quentin Birsch sestavil krásnou kompozici. Na první dojem ovšem bylo jasné, že by oslovila především ženy, kdežto Jakub s Lukášem chtěli nabídnout vůni pro všechny své klienty bez rozdílu. To se nakonec podařilo. Kterým složkám za to ale vděčíme, můžeme pouze hádat.
Je vůně z tradičního hlediska spíš dámská? Nebo spíš pánská? A záleží na tom? Odpověď jistě tušíte. Parfém vzbudil nevídanou vlnu zájmu. Na e-shopu značky Maison Crivelli, která se na něm podílela, v té době ještě mladá a poměrně neznámá, se stal naprostým bestsellerem. A to i přesto, že nebylo možné si ho vyzkoušet. Vše, co jste měli k dispozici, byl popis dojmu a fotka flakonu.
07/2012 se stal natolik kultovní záležitostí, že se ho nyní Thibaud Crivelli rozhodl uvést znovu, a to globálně. Vůně je k dostání u všech zhruba pěti set prodejců, které značku ve čtyřiačtyřiceti zemích světa zastupují. S novým začátkem dostal také nové jméno: Safran Secret. Nenechte se jím ale zmást. Žádná z ingrediencí mu přímo nedominuje, dokonce ani šafrán, parfémový extrakt zůstává tajuplný a nepolapitelný slovy. A dál oslovuje všechny nehledě na jejich gender.
A jen se v Ingredients rozhlédněte po květinových novinkách: Tu populární Rose of No Man’s Land od Byredo s vyšší koncentrací - vůně hned se třemi odrůdami růží a pivoňkou v srdci, tu 32°od Ormaie - frézie v hlavě, tuberóza v srdci… Produktům se přitom dostává respektu, jaký si zaslouží, jsou vystavené jako umělecká díla v galerii. V jistém smyslu jimi přece jen jsou. Jejich dělení „pro pány nalevo, pro dámy napravo“? Nenapadá mě nic komičtějšího.
_Hry bez hranic
Nemusíte být odborník na marketing, aby vám došlo, že za tím nestojí nic než snaha prodat více. Květinové vůně jsou častěji nabízené ženám, kořeněné zase mužům; světlé obaly pudrových odstínů pro ni, temnější pro něj. Jde vůbec o vůni jako takovou?
Chtěli byste eleganci ženy, co k životu přistupuje s takovou lehkostí, že se s balónky v ruce doslova vznáší nad Paříží? Nebo sex appeal muže se six packem, který z člunu na pobřeží Capri chytá bronz, jako by nebylo zítřka? Protože ať už se na podobné kampaně dívám odkudkoliv, působí spíš jako pokus přesvědčit nás, že naše nové, lepší já je na dosah ruky: Hotově, nebo kartou?
Podobné dělení nemůže být cizejší ani Tomáši Ricovi, zakladateli a CEO českého národního pokladu Pigmentarium, který v posledních letech sebevědomě expanduje do zahraničí - kromě řady zemí v Evropě včetně Islandu parfémy značky seženete třeba i v New Yorku a Hong Kongu, dokonce také Arménii, Kuvajtu či Uzbekistánu. „My nad vůněmi takto nepřemýšlíme,“ říká.
„Pro nás je vůně nositelem emoce, pocitu. Má ti dodat sebevědomí, sex-appeal, pocit bezpečí nebo energii. To je pro nás zásadní - příběh, kterým se obklopíš, když vůni použiješ. Navíc koncept dámské a pánské vůně je pro nás v rámci globálního byznysu prakticky neuchopitelný. Pigmentarium je malá, niche značka a pokud bychom chtěli cílit vůně výhradně na ženy, museli bychom si vždy přesně vymezit i region.“
Jako příklad uvádí Erotikon, gurmánskou, čokoládovou vůni, která se postupně mění do dřevitých, hřejivých tónů. Čistě podle prodejů je v centrální Evropě vnímána jako dámská, zatímco na jihu - v Itálii, Francii i ve Španělsku - ji naopak častěji kupují muži. „Gender se tak ukazuje být obrovským kulturním konstruktem,“ uzavírá Tomáš.
Sám na sobě přitom také miluje vůně, v nichž je prominentně cítit ingredience tradičně nahlížené jako dámské. „Když jsme začali vyvíjet naši poslední vůni Brutal, naprosto jsem si zamiloval bílé květiny - především tuberózu. Je opulentní, až narkotická. A paradoxně mi zatím žádná vůně nepřišla maskulinnější. Myslím, že je sexy cítit se dobře, překračovat hranice a být silný díky své křehkosti.“
_Růžová to musí být
Zatímco vám píšu tyto řádky, přichází mi e-mail informující o nové vůni Divine Elixir od značky Jean Paul Gaultier. Emblematický flakon kopírující ženskou siluetu skrývá skladbu, která prý ženskost oslavuje. Jde o smyslné setkání opojného květu tuberózy, krémového a zářivého jako paprsky slunce na kůži, píše se dál v tiskové zprávě. „Každý detail je poctou bohyni, která září vlastním světlem.“
Představuji si, jak se ke mně naklání Ema Müller a do ucha mi šeptá: „Všetky sme.“ Osobně nemám potíž vůní oslavovat svoji ženskou stránku. Každý muž ji má. Ten, který říká, že ne, se jen do sebe nepodíval dostatečně hluboko. Akorát se obávám, že takto to marketingový tým značky nezamýšlel.
Pravdou je, že čím déle květinové vůně používám, tím méně jsem ochotný se jich vzdát, moje srdce přitom patří především růži. Když jsem před lety hovořil s Christine Nagel, legendární parfémářkou Hermès, vzpomínala, jak kdysi poznala muže, který také voněl po růžích, a připadalo jí to úžasné. V ten moment jí prý došlo, že nic takového jako gender svět vůní zkrátka nezná. A když to tvrdí i Christine Nagel…
Byla to přitom právě ona, kdo mě ke květině při výběru vůní původně nasměroval. Její Myrrhe Églantine byla jako splněný sen. Růže v ní obsažená je divoká. Zkuste ji utrhnout a její okvětní lístky opadají, zůstane vám leda stonek s trny. Zkuste se jí zbavit a pravděpodobně se vám na zahradu zase vrátí. Její svéhlavost a neoblomnost - parfémářkou vystižená zmíněnou kompozicí - mi i po letech připadá nekonečně inspirativní.
Mezi mými vůněmi má díky ní čestné místo. Stejně jako Chanel N° 5, ke kterému se rád vracím a vždy nejspíš i budu. Ne protože je právě okolo módního domu hype. Ne protože bych chtěl jít za každou cenu proti konvencím. Prostě protože pro mě představuje safe space, o jakém hovořil Tomáš, a dobře mi sedí. Úplně, jako by mi vůni Coco ušila na míru.
A můj gender? Ten na tom nemá šanci nic změnit. Sorry not sorry.
Text: Martin Váša foto: archiv značek
