Je jednou ze dvou žen ústavního soudu České republiky a nyní byla jako první Češka zvolena soudkyní Evropského soudu pro lidská práva. Kromě toho učí Kateřina Šimáčková na brněnské právnické fakultě a je členkou vědecké rady právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zajímá se především o lidská práva, o nichž často píše knihy. Je například spoluautorkou knih Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? nebo Lidská práva: (ne)smysl české politiky? V rozhovoru prozradila, jak docílit toho, aby v justici bylo více žen, ale i to, co pro ni znamenají hovory se studenty.
Už od malička jste se toužila stát soudkyní? Popřípadě, kdy vás tento obor zlákal natolik, že jste se ho rozhodla ho studovat?
Vůbec mě nenapadlo, že někdy v životě budu soudkyní, dokonce jsem ani netoužila být právničkou. Chtěla jsem se zabývat sociologií nebo teorií literatury. Až ve čtvrtém ročníku gymnázia mi poradila moje maminka – lékařka, že bych měla studovat práva. Podobně jako medicína je totiž právo v prvé řadě řemeslo, které je užitečné. Nejprve jsem ostatně byla dlouho advokátkou pomáhající jednotlivým lidem a firmám (více než patnáct let) a teprve poté se stala soudkyní.
Co vás na právu nepřestane každý den fascinovat?
Zrovna dnes mi jeden z kolegů z fakulty napsal, že si na mě nejvíce váží toho, že dokážu právo používat jako nástroj humanismu. Nikdy jsem si to sama takto nedefinovala, ale asi to nejlépe vystihuje moje snažení. V prvním ustanovení české ústavní Listiny základních práv a svobod je napsáno, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech – myslím si, že tato věta vystihuje základní princip našeho práva, pro nějž stojí za to pracovat celý život.
Jste spravedlivá?
O to se jako soudkyně snažím neustále. Byť si musíme být vědomi určitých limitů práva a toho, že ani právo není vždy schopno nastolit spravedlnost. Hodně se věnuji právům dětí – a jsem si jista, že se shodneme, že by bylo spravedlivé, aby se všechny děti narodily do rodiny, která se o ně bude starat s láskou a péčí. Ale víme, že se to všem dětem prostě nepoštěstí, a žádný soudce není schopen takovou nespravedlnost napravit a vytvořit neexistující láskyplné rodinné prostředí. Takže spíše spravedlnost vnímám jako ideál, k němuž bychom se měli pokoušet co nejvíce přiblížit, a to jak v soudním rozhodování, tak i v organizaci společnosti.
Jste jednou ze dvou ústavních soudkyň, což velmi dobře ukazuje, že v justici drtivě převažují muži. Čím to podle vás je?
Není snad v justici dost kvalitních žen? V naší justici je více než 60 % žen soudkyň, ale čím pak postupujete výše, tak žen ubývá. Všechny naše vrcholné soudy mají předsedy muže, na Nejvyšším soudě není ani 30 % žen. Důvodů je určitě více – tradiční rodové stereotypy a rozdělení rolí v rodině, nedostatek sebevědomí žen, malá podpora slaďování profesního a soukromého života. Všimla jsem si, že vynikající mladé právničky v době mezi svým třicátým a čtyřicátým rokem jako kdyby zmizely a už nikdy to nedohnaly.
Je vůbec možné změnit zaběhnuté stereotypy?
Co pro to můžeme jako ženy udělat? Já sama jsem se rozhodla zorganizovat společenství talentovaných mladých právniček za účelem vzájemné podpory i přemýšlení o tom, co by se dalo zlepšit. Došlo nám, že naše společnost pořád funguje podle pravidel vzniklých v minulosti, která byla vytvořena skupinou privilegovaných mužů. Ještě před sto lety ženy nevolily, nestudovaly práva a nevykonávaly tudíž žádné právnické profese, neměly tedy ani žádný vliv na obsah pravidel. Na konkrétních situacích a případech jsme to pak popsaly ve více než tisícistránkové knize, kterou jsme nazvali „Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?“ Jednotlivé příběhy a problémy, jimiž se kniha zabývá, lze nalézt i na internetové stránce www.muzskepravo.cz.
Mladým ženám často vštěpujete, že kariéru lze skloubit s rodinou, jakými argumenty je přesvědčujete?
Nejraději mám tento argument: Když se staráte o své děti, je třeba se starat i o svět, ve kterém ty děti jednou budou žít.
Považujete se za feministku, jak přesně si toto označení vysvětlujete a v čem s ním naprosto souzníte?
Líbí se mi, jak feminismus definovala slovenská spisovatelka Uršula Kovalyk; podle ní je to šance prožít svůj život svobodně, možnost vidět věci z jiné strany, pochopit příčiny chování mužů a žen, právo volit a být volena, odvaha klást otázky, síla psát otevřeně a na některé věci se úplně vykašlat.
Oproti svým kolegům více vystupujete v médiích a dáváte například rozhovory. Na jaká témata mediální pozornost směřujete nejčastěji a chcete tak, aby se o nich více mluvilo?
Předsedové obou soudů, na nich jsem působila, Josef Baxa i Pavel Rychetský, vystupují v médiích častěji než já – myslím, že správně pochopili, že pro zvýšení kreditu a legitimity justice je třeba být otevřený a srozumitelně veřejnosti vysvětlovat soudní rozhodnutí i úvahy, které k nim vedly. Určitě se všichni snažíme posílit důvěru v právo a právní vědomí veřejnosti. Pro mě je důležitým tématem zvyšovat citlivost pro práva zranitelných skupin i otázky spravedlivějšího uspořádání společnosti.
Přesně před rokem jste pro Lidové noviny v rozhovoru řekla, že byste chtěla soudit ve Štrasburku a nyní, o rok později, jste byla soudkyní Evropského soudu pro lidská práva zvolena. Je to pro vás ta nejvyšší meta/sen, kterého lze ve vašem oboru dosáhnout?
O své práci nikdy neuvažuji jako o dosahování svých cílů. Spíše hodnotím své schopnosti a zkušenosti a podle toho vidím místo, kde bych mohla být nejužitečnější. Pro kandidaturu na ESLP jsem se rozhodla proto, že jsem se cítila být na tuto službu dobře připravena.
Kromě vaší práce ústavní soudkyně také učíte na univerzitě, což připodobňujete k odpočinku od náročné práce. Čím vás mladí studenti nejčastěji nabíjí?
Své mladší kolegy či studenty vnímám jako své nejlepší mentory. Mám-li rozhodovat o důležitých otázkách a udržovat se v dobré intelektuální kondici, považuji za důležité vnímat postoje vynikajících mladých lidí, jimž by měla patřit naše budoucnost. Navíc si myslím, že nejlépe napravíte svět tak, že pomůžete vychovat lidi, kteří jej v budoucnosti změní k lepšímu.
Kdybyste měla na světě možnost jednu věc změnit, co by to bylo?
Myslím, že dvě emoce, které lidi nejvíce ovlivňují, jsou láska a strach. Byla bych ráda, kdybychom se každý více řídili láskou ke všem cítícím bytostem a k přírodě a méně svým strachem.
Časopis Top Fashion tímto číslem slaví 10 let na trhu. Pokud byste se i vy ohlédla o deset let nazpět a mohla dát jednu radu svému budoucímu já, jak by zněla?
Před deseti lety mi bylo pětačtyřicet, tehdejší a dnešní moje já se od sebe tak moc neliší. Narazila jsem v mezidobí na jednu pěknou radu. Když si vybíráte, do jakých aktivit napřete svou energii, zkuste si představit, jaké byste si přáli slyšet projevy na svém pohřbu, a podle toho poznáte, čemu je správné se v životě věnovat.
