Top Fashion Bar
Kúpiť predplatné Search
Kúpiť predplatné

Kultúra / 12. January 2025

Při čtení energií jsem se dozvěděl neuvěřitelné věci

_Své všepronikající oči upřela na DJ a producenta NobodyListen, který se stal tváři titulky Season_03 a ústřední postavou editorialu Zuzana Kanisová. Stylistka si s ním povídala o tvorbě, osobních démonech a osudu.

Při čtení energií jsem se dozvěděl neuvěřitelné věci

_Magické místo

Minulost, přítomnost, budoucnost. Vila Stiassni postavená v Brně je němým svědkem dějin už od roku 1929. Tato architektonická památka zažila životní paradoxy – radost, prosperitu, smutek či zoufalství. Byla domovem židovské rodiny, přechodným útočištěm německé a sovětské armády, vystřídaly se v ní politické garnitury.

Začnu klišé otázkou – jak vzniklo tvoje umělecké jméno NobodyListen?

Je to docela vtipná story, která začala už asi před 17 lety. Chodil jsem tehdy na střední školu a začínal dělat první hudbu. Existovala sociální síť, kde se dala hudba sdílet, a já jsem tam chtěl tu svoji nahrát, aby si to lidi mohli poslechnout. Vůbec jsem nemohl přijít na kreativní jméno. Pořád jsem netušil, jak si mám říkat. Pamatuji si, jak jsem šel jednoho rána do školy na tramvaj a pouštěl jsem si hudbu. Hrál mi hip hopový track od amerického rappera, který pracuje se slovem listen a říká Nobody listens to the real music, nebo něco podobného. A já si řekl wow, NobodyListen zní super. Samozřejmě fráze nedává smysl anglicky, beru ji jen jako název. Občas jsem přemýšlel, jestli svoje jméno nezměním, ale přijde mi napůl vtipné, napůl dobře zapamatovatelné. Tak už se název se mnou držel.

A neměl jsi strach z toho, že by se obsah jména Nobody Listen mohl naplnit? A skutečně by tě nikdo neposlouchal?

To mám pořád. Takové myšlenky o budoucnosti a o osudu, kdy se to může třeba zlomit a změnit, mívám celkem často.

Každopádně zafungovalo to a funguje to už několik let. Hudbě se věnuješ od mladého věku. Bavilo tě v dětství i něco jiného? Existoval plán B, v případě, že by se tvůj život neubíral hudebním směrem? 

Musím přiznat, že od těch 12–13 let, jsem jinou vášeň, než muziku neměl. Mám to určitě i z rodiny. Můj děda byl hudebník, jazzman a moje máma je největší milovnicí hudby, kterou znám, vlastně i táta a celá rodina. Opravdu od útlého věku jsem byl veden ke kvalitní muzice, za což jsem velmi vděčný. Jsem odchovaný na jazzu, swingu a funku. Jako první jsem se začal učit hrát na klasické nástroje, chodil jsem na klavír a na kytaru. Pak jsem objevil přes různé DJe elektronickou tvorbu. Stáhl jsem si nějaký první úplně primitivní program na počítač a začal zkoušet. Věnoval jsem hudbě veškerý svůj volný čas. Nikdy jsem například nehrál počítačové hry, což dělalo hodně spolužáků ve stejném věku.

Kam jsi chodil do školy?

Chodil jsem na Střední podnikatelskou akademii. Předtím jsem chodil na klasickou základní školu na sídlišti, a moc mě to tam nebavilo. Chtěl jsem jít spíš do centra města, ale s uměním nebo s hudbou neměla moje škola nic společného.

Hudebně i image balancuješ někde mezi alternativou a mainstreamem. Musí být těžké udržet v tom rovnováhu. Vnímáš nějakou hranici tvé tvorby?

Myslím, že ta pomyslná no-go zone je pro mě nechat se do něčeho dotlačit. Pokud by mě někdo chtěl tlačit do projektu, co mi není blízký. Snažím k mainstreamové tvorbě, třeba nějaké reklamě nebo spolupráci, přistupovat opravdu tak, aby to byl můj projekt. Abych se s tím dokázal ztotožnit, protože se samozřejmě snažím primárně vystupovat jako hudebník, a ne jako třeba influencer. Určitě bych taky nešel do spolupráce v rámci politiky. K tomu je potřeba se vyjadřovat spíše kriticky, než se s někým spojovat.

Co pro tebe znamená umělecká svoboda?

Aktuálně možnost vytvořit hudební projekt úplně přesně podle toho, jak ho chci a cítím já. Mohu ho přizpůsobit tomu, jakou mám náladu a jaké mám období. Když ho vydám ven, může se v tuto chvíli dostat k docela dost lidem. To je pro mě svoboda, že samotný kreativní proces může být velmi příjemný.

Hraješ nejen v klubech, na festivalech a rave parties projektu Addict, ale spolupracoval jsi i s Národním divadlem. Jak projekt bpm vznikl? Komponovat hudbu pro baletní inscenaci musí být jiné než hrát v klubech nebo na festivalech.

Bpm (beats per minute, pozn. redakce) byl můj srdcový projekt, za který jsem moc vděčný Filipu Barankiewiczovi, šéfovi Czech National Ballet. Proces tvorby byl hrozně dlouhý, což je pro mě docela nezvyklé. Přistupovali jsme k tomu postupně a trvalo to celé asi rok a půl. Skládat muziku určenou na pohyb, aby si věci vzájemně spolu povídaly a aby vzájemně fungovaly, bylo pro mě novinkou. Od začátku jsem ale měl velmi volnou ruku a moc jsem si to užil. Měl jsem zadání, jakou náladu by dílo mělo sdělit. Udělal jsem první nástřel, ten jsme konzultovali, a pak jsme jeli na „kreativní kemp“ do rakouských hor. Tam jsme diskutovali o tom, jak by to mělo působit. Prvotní verze hudby jsme pak přenesli na baletní sál, kde probíhaly zkoušky a pohybové testy. Dále to šlo ruku v ruce s choreografií. Bylo pro mě fascinující pozorovat, jak má hudba dostává život. Jsem zvyklý na natáčení videoklipů, ale toto byla najednou hrozně hmatatelná věc, která rostla před očima. Po několika měsících na sálech, nadešla třetí kreativní část, a to nahrávání s orchestrem, což byl pro mě asi největší highlight celého projektu. Kompozici jsem dělal společně s Janem Šindelem, který dokáže udělat aranžmá a kompozice pro orchestr a nahrávali jsme ve studiích Českého rozhlasu. Vždy jsem si přál pracovat s orchestrem, ale bylo to produkčně a časově příliš náročné. Tady jsem měl možnost si to vyzkoušet a byl to opravdu krásný moment. Čtvrtá část celého procesu už probíhala v samotném Národním divadle, kde jsme zkoušeli. Národní divadlo má celkem specifickou akustiku a specifický zvuk, ale naštěstí jsou tam skvělí zvukaři, kteří to se mnou ladili. Strávil jsem v té budově třeba čistý měsíc života, dokonce jsem od ní měl klíče.

Bude mít bpm nějaké pokračování?

Na začátku příštího roku jsou plánována poslední představení. Jelikož byl projekt hodně úspěšný a měl skvělou návštěvnost, myslím, že je v plánu s ním zkusit zahraniční tour.

Vraťme se do klubu, respektive k performance všeobecně. Co ti hraní dává, a co podle tebe dává lidem, kteří na tebe chodí?

Je to určitě vzájemná energie, kterou si předáváme. Já jsem měl pocit, že na tu stage patřím. Když jsem jako kluk přemýšlel, co s hudbou vlastně budu dělat, tak jsem věděl, že asi nechci zpívat ani rapovat, ale že chci určitě stát na stagi a tak trochu se předvádět. Ti lidé mi vrací energii a dobrý feedback mě vždy nakopne do další tvorby. Doufám, že jim to také dává něco podobného – zážitek, energii, nějakou radost. I když to zní jako obrovské klišé, doufám, že to na takové rovině funguje.

Jak se připravuješ na vystoupení? Máš nějaké rituály nebo konkrétní mindset? Znáš přesně, co budeš hrát?

Záleží koncert od koncertu. Jestli jde o shows a koncerty s mojí vlastní produkcí, je to samozřejmě dopředu domluvené. Ale když hraju CGI sety, tak se to většinou děje přímo na místě. Baví mě ta určitá forma adrenalinu. Lidé mají nějakou představu o tom, co dostanou, ale na místě je to o freestylu. A rituály před vystoupením? I po těch patnácti letech mívám trému. Ať už jde o koncert, kde je několik tisíc lidí nebo menší klubové vystoupení, jsem nervózní. Rituálem před hraním je pro mě být chvilku sám se sebou. Většinou chodím po backstagi se sluchátky na uších. Potřebuji se zamyslet a být ve své hlavě. Moje okolí už ví, že pár minut před koncertem na mě nemají moc mluvit, protože nebudu ani moc poslouchat. 

Minulý rok o tobě vznikl dokument Generace A: Ať si každý dělá, co chce, který několik roků mapoval tvou práci, tvorbu, soukromí, zdravotní problémy. Nepřekáželo ti mít za sebou celý čas kameru?

Musím říct, že byly situace, kdy mi to bylo nepříjemné, a říkal jsem si, na co jsem to kývnul. Dělali to studenti FAMU, filmové školy v Praze jako svoji závěrečnou práci. Trochu to ale přerostlo ve větší projekt, než to mělo původně být. Samotná FAMU se rozhodla do toho zainvestovat a udělat z filmu koprodukci. Z ročního natáčení byly nakonec asi tři roky. 

Asi nejosobnější věc z dokumentu je tvůj náročný proces rekonvalescence z těžkého úrazu tváře. Divák má možnost doslova zhlédnout záběry z operačního sálu. Co se ti vlastně stalo?

Strašným omylem jsem si rozbil hlavu na skatu. Jel jsem fakt ve velké rychlosti, v noci, a moc se nedíval pod sebe. Najel jsem na kanál, vlítnul jsem vlastně pusou přímo na beton a na čtyřikrát si zlomil čelist, horní a spodní bradu a nos. V konečném důsledku jsem spadl asi celkem dobře, neměl jsem jiná vážnější zranění, ale dostával jsem se z toho hrozně dlouho. Celkově jsem měl 4 velké operace. První nedopadla podle plánu, a pak se to se mnou vezlo dál. Poslední operace byla až deset let poté. Takhle dlouho jsem s tím různě bojoval. V průběhu té doby ale vznikly 3D skeny a všechno se dalo lépe naplánovat a napočítat dopředu.

Ovlivnila tě tato událost? Změnila v něčem tvůj pohled na život, na fyzický vzhled, na zdraví, na nějakou větší vědomou pozornost?

Určitě. Prožíval jsem během toho tolik emočních procesů, že se mi opravdu hodně změnil život. Samozřejmě jako první jsem se naučil, že zdraví je na prvním místě. Najednou bylo všechno ostatní nepodstatné. Nemohl jsem normálně existovat a dělat nic, co jsem měl rád. Druhá věc je, že se mi změnil vzhled, protože se mi operacemi různě posouvala čelist dopředu a dozadu. Měl jsem momenty, kdy jsem nepoznával sám sebe. Po operaci jsem nateklý čekal 4 měsíce a těšil se, až budu vypadat normálně, a pak zjistil, že vypadám jinak. Toto šílené období mě docela zlomilo. V rámci toho, co dělám, mi samozřejmě záleží na vzhledu a v tu chvíli mi sebevědomí spadlo úplně na bod nula. Když člověk dělá takovou práci jako já, a nemá sebevědomí, tak je to problém. Je to cítit na stagi i mimo ni. Najednou mi vzhled ovládnul celý život, nic jiného mě nezajímalo. Čím víc jsem to řešil a obcházel plastické chirurgy, tak jsem zjistil, že už se s tím nedá dělat nic. Jakákoli další operace by znamenala mnohem větší riziko než přínos. Postupně jsem se s tím sžíval, stalo se to mou součástí. Přijmout svoji novou vizáž bylo nakonec doslova terapeutické. Hodně mi to změnilo hodnoty a pohled na svět. Když se člověk nemůže třeba najíst, je vzhled druhořadý, a to, co máme na sobě nebo jaký máme účes, je vlastně úplně jedno.

Jakou úlohu hraje ve tvém životě soukromí?

Musím říct, že s přibývajícím věkem si soukromí vážím víc a víc. Ukazuje se to na banálních věcech, jako je třeba používání sociálních sítí, které mi už nepřijde vůbec přirozené. Už nechci sdílet každodenní život nebo každou věc, kterou dělám. Promýšlím, co budu sdílet s těmi tisícovkami lidmi, kteří mě sledují. Vlastně nemám moc rád, když občas přichází média, že chtějí fotit u mě doma. To si opravdu hlídám. Samozřejmě ale nejsem Madonna, že by mi fanoušci stáli před barákem a čekali, až vyjdu ven. 

Věříš v osud? Kdyby to bylo možné, chtěl bys poznat budoucnost nebo minulost?

To je strašně zajímavá otázka. Kdybych měl možnost opravdu zjistit přesný osud, tak bych hluboce přemýšlel, jestli to chci vědět nebo ne. Na životě je totiž krásné, že přichází pořád něco nového. Možná bych se rozhodl, že co mě čeká, úplně vědět nechci. Co mě ale určitě fascinuje, jsou energie a znamení. Už jsem párkrát zkoušel čtení různých energií a dozvěděl jsem se vlastně neuvěřitelné věci. Jednou jsem volal s paní, kterou jsem v životě neviděl, ona v životě neviděla mě, a najednou mi začala říkat takové informace, které by si na internetu nemohla najít. Něco na té spiritualitě bude.

Pohybuje se okolo tebe množství lidí. Podle čeho si vybíráš, koho si k sobě pustíš blíž v osobní i v pracovní rovině?

V osobní rovině se mi to víc a víc zmenšuje. Souvisí to s věkem a měnícími se hodnotami. Když mi bylo dvacet, měl jsem kolem sebe stovky lidí, o kterých jsem si myslel, že jsou moji kamarádi. Pak jsem časem zjistil, že nejsou. Teď mám úzký okruh přátel, který se mi nijak zásadně nerozšiřuje ani nezmenšuje. Drží se několik let a já si ho moc vážím. 

I když jsem si to dlouhou dobu neuvědomoval, nejvíc mě ovlivnil můj dědeček. Na chatě mi pouštěl jazzové desky, když jsem ještě ani neuměl chodit. Prý jsem se od té bedny vůbec nechtěl odlepit.

Co pro tebe znamená krása?

Spokojenost sám se sebou, zvenku i zevnitř.

Pro tvořivé lidi je nesmírně důležitá inspirace. Kde ji hledáš a co děláš, když není?

Když inspirace není, tak jsem protivný. Přes léto jsem měl mnoho koncertů a pořád jsem cestoval. Bylo toho na mě moc, a když jsem chodil do studia a chtěl dokončit nějakou práci, tak mi to nešlo tak, jak bych si přál. Člověk si ale musí uvědomit, že není kam spěchat a že při kreativní tvorbě je potřeba dát si prostor a čas. Inspiraci nacházím v úplně obyčejných věcech. Vlastně miluju obyčejnost. Jít se projít do parku, dobře si zasportovat, doma si uvařit nebo třeba vytřídit šatnu. Když si vyhradím čas pro sebe, tak mi věci jdou mnohem líp.

To mě to trochu překvapuje, protože lidi v mém okolí, třeba mnoho umělců hledá inspiraci právě v úplném opaku – v smutku nebo v hněvu. To je přesně opačný drive. Co ti v životě kromě hudby dělá radost?

Poslední dobou je to opravdu zklidnění se. Začíná mi to doopravdy dělat radost. Když nemusím, nejdu ven, raději si udělám čas pro sebe. Buď je to sport, nebo jdu na film, čtu si a prohlížím magazíny.

Bez nadsázky patříš mezi československé fashion icons. Jak vnímáš propojení módy a hudby a do jaké míry móda ovlivňuje tvou práci?

Spojení hudby a módy mě hrozně baví pozorovat. Když jdeš kolem klubu, kde má být metalový koncert, tak víš, že tam je metalový koncert. Od počátku hudebních žánrů a směrů k tomu patřil nějaký styl oblékání, kterým se ta určitá subkultura oblékala. Podle oblečení jsi schopná poznat, jakou hudbu člověk poslouchá. To jde ruku v ruce s veřejnou image na fotkách nebo ve videoklipech, aby se s tím lidé mohli ztotožnit nebo inspirovat. Rád zkoumám a hraji si s hranicemi osobní image. V dnešní době je to pro moderního umělce alfa a omega.

Já pozoruji, že se časem tvůj styl jako by očistil. Je jednodušší.

Je to úplně přesně tak a jsem rád, že to říkáš. Čistší estetika se mi líbí mnohem víc než být logomania. Taky jsem si tím prošel, ale mám pocit, že jsem dospěl. Ve finále v sobě nese jednodušší vizáž mnohem silnější message. Lidé se soustředí na charisma, osobnost a na tebe jako na člověka. Zrovna dneska začíná fashion week v Praze, a tam se přesně ukazuje, že obléknout se jak blázen, upoutat pozornost, a být na všech fotkách, umí každý. To není žádné umění. Mnohem větší kouzlo je přijít oblečený úplně normálně a vypadat prostě dobře, mít hezkou siluetu.

Text: ZK Foto: Jakub Gulyáš

    2669

    Súvisiace články