Top Fashion Bar
Kúpiť predplatné Search
Kúpiť predplatné

Made in Czecho-Slovakia / 28. marec 2020

TEREZA MAXOVÁ:„Věřím v dobro člověka“

Život nám v různých etapách předkládá role, kterým svou vizí a prací dáváme nový rozměr a hodnotu. Příběh o tom, jak je zosobnit naplno a inspirovat druhé vypráví topmodelka – filantropka – matka – Tereza.

TEREZA MAXOVÁ:„Věřím v dobro člověka“

Život nám v různých etapách předkládá role, kterým svou vizí a prací dáváme nový rozměr a hodnotu. Příběh o tom, jak je zosobnit naplno a inspirovat druhé vypráví topmodelka – filantropka – matka – Tereza.

 

Nedávno jsme oslavili 30. výročí sametové revoluce. Dočetl jsem se, že vy jste do Paříže vycestovala ještě 2 měsíce před tím, než se otevřely hranice Československa.

V té době jsem dělala zkoušky na právnickou fakultu a dozvěděla jsem se, že mě tam přijali. V Praze tehdy existoval UBOK, což byla „agentura“, která sdružovala modelky a ty se živily dalšími profesemi jako učitelky nebo prodavačky. Modeling v jiné formě u nás neexistoval. Milada Karasová tam tehdy působila a v roce 1989 ji oslovila francouzská agentura Madison, která v Čechách hledala nové tváře a zároveň nesla kompletní finanční odpovědnost. Milada mě potkala v centru Prahy a pozvala na konkurz do hotelu Intercontinental.

Co následovalo potom?

Šla jsem tam ze zvědavosti ještě s jednou mou kamarádkou, která byla velmi výrazná. Člověk netušil, do čeho jde a nám nezbývalo nic jiného než důvěřovat Miladě, která byla jediným spojením mezi námi a Pařížskou agenturou Madison.

24491  24568 

Kolik času uběhlo od castingu do momentu, kdy jste sedla na letadlo směr Paříž?

Letadlo? V té době ta možnost neexistovala. Konkurz proběhl v červenci, oni si mě tam vybrali a odjezd byl plánovaný na září. Musela jsem si vyřídit individuální studijní plán na právnické fakultě, s čímž mi pomohla moje mamka. Paralelně se připravovaly smlouvy s Pragokoncernem, kde stálo, že 70 % honoráře si bere Pragokoncern (Československý stát), 20 % agentura Madison. Měly jsme ale obrovské nadšení z toho, že jdeme za hranice.

Vzpomenete si na den, kdy jste s jednosměrným lístkem v ruce opustila domov?

Prahu jsme opouštěly vlakem a cesta trvala 24 hodin. Na perónu jsme stály s Evou Herzigovou a její maminka nás vyprovodila slovy: „postarej se mi tam o ni“, protože Eva byla o rok a půl mladší. Oni věděli, že já jsem ta zodpovědná. Neznaly jsme jazyk, neměly jsme peníze a naštěstí v Paříži jsme bydlely v bytě ředitelky té agentury. Eva však byla můj domov. Dělily jsme se o lentilky, horalky a studentské pečeti. Pamatuji si, že jsem v začátcích přibrala, protože jsem stres kompenzovala sladkým. Vlak odjel v září. Měly jsme před sebou zkušební měsíc, ale v říjnu už začínaly stávky. Později přišel 17. listopad, který jsem strávila v Čechách. Nám, kterým v té době bylo 18 let se říká ztracená generace, protože jsme se učili něco, co se ze dne na den popřelo, najednou to nebyla pravda.

24710  24809 

Kdy jste se vrátila do Paříže?

Jednoho dne mi zavolali, že jsem v Paříži dostala práci. Šlo o pletené svetry pro těhotné ženy, a to byl můj první výdělek, protože dosud jsem tam žila na dluh. Snažila jsem se naučit jazyk, ale cítila jsem se velmi osaměle. Telefonní karty byly velmi drahé, takže jsme si psali dopisy. Mamka je má dodnes schované.

Co v nich píšete?

Je v nich obrovské nadšení ze všeho nového. Nechtěla jsem mámu stresovat mými starostmi. Na jedné straně jsem toužila být s rodinou, ale na straně druhé tam byla obrovská touha po poznání a nevzdat to! Měla jsem výchovu z domova, lásku a péči. Disciplínu jsem dostala na atletice ve škole, což mě posílilo a třetím silným pilířem byl odjezd do Paříže, kde jsem se musela sama živit a o všem rozhodovat. Díky tomu jsem tím, kým jsem. A pokud by byl vše jen úspěch, nevážili bychom si toho.

25495  24774 

25449

Kdy nastal zlom ve vaší kariéře?

Se změnou agentury. Madison mě posílal na nesprávné castingy. Náhodou jsem objevila agenturu VIVA. Jednou z prvních fashion stories byla pro francouzskou ELLE, následoval GLAMOUR, kde jsem dostala titulku a po ní začaly přicházet přehlídky CHANEL, DIOR, LAGERFELD a následovala obálka VOGUE. V roce 1989 jsem odešla do Paříže a v roce 1991 jsem měla titulní stránky. Trvalo mi rok, než jsem začala pracovat a pak už to bylo ze dne na den. GLAMOUR tehdy představil jednu z prvních černobílých obálek, za níž stála Emmanuelle Alt.

Světem módní fotografie otřásly skandály kolem hnutí ME TOO. Jak tento fenomén vnímáte?

Nic v extrému není dobré. Můj GLAMOUR cover byl topless, ale rozhodně mě k němu nikdo nenutil! V Čechách jsme byly zvyklé se opalovat nahoře bez. Po focení jsem šla do moře se vykoupat a tam náhodou vznikla ta titulka. Cover byl však na všech autobusových nádražích a outdoor plochách metra a já se jen bála, aby mne neviděl nikdo z Česka. Můj bratr však tehdy vycestoval na školní výlet do Paříže a já jsem se na jeho spolužáky dívala z každé zastávky a spolužáci mu říkali: „Není to tvá sestra?“ A on řekl: „Ne!“.

24901  25121 

Měla jste s ME TOO osobní zkušenost?

Otec mi řekl, že mohu odejít až budu plnoletá, a to bylo dobře. Dnes modelky odcházejí velmi mladé a jsou snadno manipulovatelné. Já jsem rozhodně měla svobodu rozhodování a nikdy se mi nestalo, abych byla do něčeho nucena. Moje kolegyně ale měly jiné zkušenosti. Já jsem nic takového nezažila. Seriózní agentury nám poskytovaly ochranu. Stalo se mi, že například v Miláně jsem bydlela v apartmánu, kde modelky a prostitutky žily na jednom patře. Když za mnou přišel můj první přítel, řekl mi: „Jak to tady žiješ?“ Já jsem si říkala, že to jen musím vydržet. Byla jsem tak naučená a dnes mě jen tak něco nepoloží.

Jak vzpomínáte na 90. léta v modelingu?

Za každé málo jsem byla vděčná, byly jsme v Paříži čerstvý vítr. Když se otevřely hranice a v 90. letech začal nával modelek, trh se změnil. Dnešek je hlavně o rozmanitosti, ale také to někdy přechází do extrému. Nás bylo málo a byla tam přísná pravidla. Měřili si nás a musely jsme mít 90–60–90 a výšku nad 175, jinak jste neuspěly. Na molu jsme se musely usmívat, doba byla jiná. Pamatuji si, že v zákulisí jsme si dělaly make-up samy – jednou mi dokonce pomáhala Carla Bruni. Konkurence tehdy nebyla tak drsná. To prostředí bylo lidštější.

24970  25364 copy 

Jak tehdy vypadal váš život?

Dreamworld a glamour. V New Yorku mi v agentuře zakázali vzít si taxi, protože modelky z Elite division – Linda Evangelista, Pavlína Pořízková, musely jezdit limuzínou. Na casting nás vozil řidič a glamour jsme musely reprezentovat i v soukromém životě. Neustále jsme chodily na prestižní akce, po koncertech do backstage. Ten svět byl malý, uzavřený. Proto jsme se všechny znaly. Dnes kariéra modelek trvá krátce a dívky nemají možnost dobře se poznat.

Ve druhé polovině 90. let jste založila svou charitu. Co bylo prvním impulsem, který vás k tomuto kroku vedl?

Tehdy jsem znala pouze práci a za jeden týden jsem byla na 3 světadílech. U nás bylo nepředstavitelné mít děti, nebo studovat vedle modelingu. Když jsem cestovala, dostala jsem zápal plic a nechtěla jsem být v New Yorku sama. Přiletěla jsem za mamkou domů, abych tu absolvovala rekonvalescenci. Uvědomila jsem si, že ze dne na den můžete přijít o práci. Pomáhat bylo pro mě vždy přirozené a rozhodla jsem se, že pomohu dětem. Zašla jsem do kojeneckého ústavu na Praze 4 a tam jsem pochopila, že není možné pomoci pouze jednorázově. Dokonce jsem si myslela, že opustím modeling a budu sestřička. Poznávala jsem osudy dětí, cítila jsem ten smutek z opuštění, bezvýchodnou situaci. Dívala jsem na to nezatíženou hlavou. Nebyla jsem matka, neměla jsem žádné zkušenosti z neziskového sektoru. Spoléhala jsem na intuici. Otevřeli jsme si malou kanceláře a v ní jsme uvažovali, jak změníme svět. Rychle jsem pochopila, že pokud zůstanu při své práci a část peněz budu věnovat na pomoc dětem, bude můj přínos mnohem větší.

25049  25283 

Jak jste se psychicky vyrovnávala s rozdíly mezi oběma světy?

Byl to velký mezník. Žila jsem ve světě, kde celá pozornost směřovala na mě. Musela jsem být krásná, stále dobře naladěná... a já jsem uprostřed toho zjistila, že existuje paralelní svět, kde děti bojují o každou minutu pozornosti, čas, pohlazení, jakýkoliv kontakt. Uvědomila jsem si, jak velké štěstí je mít rodinné zázemí. Pokud se mi nebude dařit, mohu se vždy vrátit k právu, kamarádům. V dětských domovech ta zkušenost absentuje, děti se pomaleji vyvíjejí, a je vědecky dokázáno, že i mozek těchto dětí nemá rozvinutá určitá emoční centra, a to trauma je hendikepuje na celý život.

Dalším vaším holistickým projektem, který apeluje na zdravý a plnohodnotný život je turecký resort Kaplankaya. Kde vznikla myšlenka založit tuto komunitu?

Vize pochází od mého manžela, který jako developer pracoval v USA, Rusku, Kazachstánu. Pochází z Turecka, ale žil tam velmi málo. Jeho rodiče byli diplomaté a dokonce žili 2 roky v Praze, kde Burak navštěvoval stejnou školu, do které dnes chodí moje děti. Do Bodrumu jezdili s rodinou na prázdniny a když měl možnost koupit pozemek 3krát větší než Monako, tak jeho vize byla vytvořit pobřežní město. A to úplně jinak než se tvoří klasická letoviska. Prostor, kde se bude odsolovat voda, nebudou lovit ryby. Kde během stavby nevzniká odpad a vše, co se vykope, se znovu použije na stavbě. Chceme vytvořit pracovní místa a zázemí pro místní, postavit školy, naučit děti anglicky.

Kdy jste se na projektu začala podílet i vy?

Setkali jsme se v době, kdy Burak ten pozemek kupoval a my jsme uvažovali nad tím, co všechno člověk potřebuje, aby žil dobře. Blízkost přírody, kvalitních lidí, kteří se navzájem inspirují, kde funguje multikulturní komunita. Podílela jsem se na interiérech CLUBHOUSE a výběru umění. Cestovala jsem po světě, mnoho věcí jsem měla odpozorované. Pracovali jsme s materiály jako dřevo, kámen, hlína. Když tvoříte lifestyle, musí to být vždy o lidech, protože bez energie to bude pouze betonová stavba. Je to velmi odvážný projekt a pochopila jsem, že je celoživotní. Trávili jsme tam hodně času jako rodina, děti se učily plavat, chytaly ryby, neměli jsme internet. Všechny mé děti to považují za nejkrásnější roky jejich dětství. Věřím v dobro člověka. Náš život na zemi je však velmi limitován a já si myslím, že si ho častokrát zbytečně komplikujeme. Měli bychom žít více v kontaktu s přírodou.

Foto: Matúš TÓTH, Text: Miloš HARAJDA, Styling: Milena ŽURAVLJOVA, Make-up: Hristina GEORGIEVSKA, Vlasy: Hristina GEORGIEVSKA/ KEVIN MURPHY

1507

Súvisiace články