Píše se 17. červenec. Jdu městem a v myšlenkách přitom zběsile létám ze včerejška do zítřka, tam a zpátky, když vtom mi v kapse zvoní telefon, snad aby mi připomněl, co se děje tady a teď. Ačkoliv ne tak docela. „Věříš na minulé životy?“ ozývá se z něj hlas Barbory Franekové, šéfredaktorky Top Fashion, a její otazník se přede mnou náhle tyčí, jako by mě bez odpovědi nechtěl pustit dál.
Víra. Přesvědčení, že je něco skutečné nebo pravdivé. Nehledě na to, jak tomu je doopravdy. Na co vlastně věřím?
Když neustále létáte s hlavou v oblacích, je poměrně těžké nevěřit na věci mezi nebem a zemí. Věřím třeba na karmu. Ale možná se jen odmítám obtěžovat mstou? Věřím taky na lásku na první pohled. Ale nutno dodat, že věřím i na odpor hned na pohled druhý.
A tak tu stojím, na rohu ulice Netečná, právě tam, kde ústí do náměstí Podivu, a dochází mi, že jsem na minulé – a tím pádem logicky i budoucí – životy věřil vždycky. Někde v temných hlubinách mojí mysli je pevně ukotveno, že sice žiju jen jednou, jenže moje duše už tady nejednou byla a nejednou ještě bude.
Aby bylo jasno: Nebe a peklo byste v mém repertoáru hledali marně. (Nemyslíte-li tedy nebem sobotní binge nové řady Emily in Paris a peklem prostřední sedadlo v letadle, ew.) Popravdě řečeno si ani nejsem jistý, jestli má moje pojetí toho, co přijde po smrti, původ v některé víře, nebo jsem si ho vykonstruoval sám.
Tak či onak jsem měl vždycky za to, že každý z nás musí nutně žít více životů, aby ty potom mohly být jako celek v rovnováze. Jednou jsme takoví, příště budeme jiní. Kdo má teď štěstí v lásce, příště bude mít štěstí ve hře.
Jenže kde byla tedy moje duše předtím, než se ocitla tady a teď? Patřila některé z osobností, jejichž příběhy mě dokázaly upoutat tak jako žádné jiné? Tak, že upoutat je slabé slovo? Do některých jsem vyloženě zapadl jako chybějící dílek skládačky. Nebyla to jen fascinace, ani to nebyla empatie. Poznal jsem se v nich, tak trochu jako když si prohlížíte fotky z dětství.
Bůh (nebo čert?) ví, proč jsem se takto pokaždé vzhlédl zrovna v ženách. Necítím se být ženou, přesto jako by mi právě životy žen zpravidla lépe seděly v ramenou. Asi že jsem vyrůstal v jakémsi osobním matriarchátu. (Nevím, jak u vás, ale u nás doma měla hlava rodiny vždycky dokonalou foukanou a její rozhodnutí byla tak pevná, jak pevné bylo tužidlo, co zrovna použila.)
A tak mě jednou takto namyšleně například napadlo, jestli bych náhodou nemohl být jakousi reinkarnací Diany Vreeland, šéfredaktorky americké Vogue v letech 1962 až 1971. Jak jsem hltal stránku za stránkou její biografie, minutu za minutou dokumentu o ní, zkrátka hledal každičký fragment jejího příběhu, cítil jsem nejen určitou blízkost.
„Tak určitě,“ říkáte si teď nejspíš. „Bože, to je magor.“ A víte co? Říkám si to taky! Jenže těch fragmentů, co mi jsou vlastní, je tolik, že kdybych je měl vyjmenovat všechny, tato stránka by pod jejich tíhou praskla ve švech.
V jedné z knih, co o Dianě vyšly, její vnuk Alexander například vzpomíná na rána v babiččině bytě na Park Avenue. Jen co stačilo vyjít slunce, už zahalená županem usedala do svého oblíbeného proutěného křesla v koupelně. To stálo u velkého okna, kterým dovnitř proudil svěží vzduch a spousta světla. Na malém rozkládacím stolku hned vedle leželo pár nezbytností včetně krabičky zápalek a skleněné dózičky plné cigaret. Zatímco kouřila jednu Lucky Strike za druhou, celé hodiny do telefonu diktovala svým sekretářkám memoranda, která následně putovala spolupracovníkům, takže ve chvíli, kdy dorazila do kanceláře, už všichni byli na stejné straně. (Pravda, nekouřím, nemám sekretářky a nakonec ani to okno v koupelně – bummer –, ale tento způsob začátku dne je mi podezřele blízký.)
V době, kdy vkročila do redakce, už bylo obvykle po poledni. Pokud s ní Alexander v práci obědval, objednala mu na přání cheeseburger. Sama si prý dávala svůj oblíbený sendvič s burákovým máslem a marmeládou. (Jaká náhoda, že zrovna vrchol mého kulinářského umění…)
Diana zemřela devět dní po mém narození. Technická: Kolik času potřebuje duše na to, aby si sbalila kufry od Vuittona a v klidu se přenesla do jiné tělesné schránky?
Jak jdu dál městem, telefon stále přitisknutý k uchu, ještě nemůžu netušit, co přijde zítra, až na tomto textu začnu pracovat. Aniž bych věděl, po čem přesně pátrám, sáhnu po knize plné Dianiných memorand a hned v tom prvním, co nalistuji, bude stát:
„Upřímně doufám, že budeme mít v tomto vydání spirituální článek. Nemyslím intelektuální článek – mám na mysli třeba něco od významného teologa, může to být někdo blízký papeži. Co prodává, je naděje. To chceme zdůraznit – ať už prodáváme způsob, jak zachránit obličej, nebo zkrášlit tělo, všechno je založené na naději. Přála bych si, abychom měli spirituální článek, který by lidi povznesl.“
Všimnu si, že memo je datované 18. července 1966, a teatrálně přitom zalapám po dechu. Vezmu to jako znamení. Znamení, že to možná není jen v mojí hlavě. Že něco mezi nebem a zemí skutečně existuje. Jestli totiž věřím ještě na něco, pak na to, že všechno může být znamení, pokud ho dostatečně potřebujete.
Nakonec věřím i na to, že je v pořádku v něco věřit. A to i v případě, že je to něco jen a jen vaše, nic než třeba nesmysl o tom, kým jste v minulém životě byli. Nesmysl o tom, že co nemáte teď, budete mít třeba příště. A tím pádem není vůbec od věci být vděční za to, co máme tady a teď. Jak povznášející myšlenka!
Kdo ví, možná jsem v minulém životě opravdu byl Diana Vreeland. Možná jsem byl každou z těch žen, jejichž příběhy mi tak citelně připadaly jako moje vlastní. A možná jsme všichni jednou těmi druhými, já budu jednou vámi a vy mnou…
„Jasně,“ odpovídám proto do telefonu Barboře kategoricky. „Jasně, že věřím na minulé životy.“
„Tak na dvě stránky, prosím tě.“
Text: Martin Váša foto: Pinterest
