Dcera a matka roku

Matka s dcerou – Eva a Karolína Holubovy mají mezi sebou vzácnou dynamiku pevného pouta, humoru a témat, která jsou pro mnohé ještě tabu. Jejich rozhovory jste mohli slyšet ve formě podcastu Menopauza není pauza nebo jste možná navštívili show Holubice: Dcera a matka roku, se kterou projíždějí celé Česko i Slovensko. My jsme duo vyzpovídali o tom, jak vnímají fyzické změny během života ženy a jak si navzájem pomáhají.

Působí, že máte výjimečný vztah a sdílíte spolu mnoho věcí, se kterými se ženy fyzicky i psychicky setkávají. Co považujete za klíč vašeho vztahu? Jsou pro vás některá témata tabu?

K: Nemyslím si, že by byl výjimečnější než u jiných „dcer a matek roku“, u nás je to ale asi o něco víc vidět. Je ale pravda, že jsme hodně otevřené a ani jedna neuznáváme tabu. O věcech, i o těch nepříjemných, musíme umět mluvit.

E: Kája to řekla výstižně. Možná to pramení i z toho, že mě maminka vychovávala také v pravdě a důvěře. I když byla úplně jiná, než jsem já.

Je cítit, že mnoho témat, která jsou společností považována za nepříjemná, berete s humorem a nadsázkou. Je vám to naprosto přirozené nebo se o to někdy musíte snažit?

K: Mě je to tak nějak přirozené. Prostě jsem taková, že neuznávám, že by nějaké téma nemělo být otevřeno jen proto, že je nepříjemné. O to víc mě to tam asi žene. Hlavně si uvědomuji, že když je něco tabu, tak k tomu často chybí informace a kde chybí informace, mohou vznikat dezinformace. Právě ty vedou často k neštěstí či nepochopení. Humor a nadhled jsou často velmi dobří pomocníci, kteří mohou některá nepříjemná témata krásně odlehčit.

E: V tomto je Kája moje velká inspirace, dalo by se říci, že učitelka. Moje máma byla někdy až prudérně stydlivá a věřila, že je to tak správně. Mne to nevyhovovalo, ale neměla jsem odvahu to prorazit. Snažila jsem se, jenže mě to vždy stálo hodně úsilí. Nicméně vedle Káji jsem to úplně odbourala. Mám tabu, ale jsou dobrovolná, neurčuje je společnost.

V roce 2021 jste vydaly první sérii podcastů Menopauza není pauza a otevřely společensky tabuizované téma. Co vás k tomu vedlo?

K: Jednak jsme z vícero stran slýchaly tu potřebu otevřít takto nepříjemné společenské téma a jednak spolupráce se značkou Vichy, která projekt zaštítila. Také se nám líbil mezigenerační přesah toho projektu. Opravdu je důležité, aby se holky o menopauze dozvídaly už v našem věku. Každá z nás máme kolem sebe ženy v menopauze, když budeme vědět, co prožívají, můžeme jim v lecčems vyjít vstříc. A také se na to můžeme připravit do budoucna. A další věc, menopauza nepostihuje jen ženy po padesátce, s častým výskytem nádorových onemocnění se mnohé ženy dostanou do menopauzy už ve velmi mladém věku, klidně pod 30. Takže jejich tělo najednou zestárne o 20 let. Nikdo jim ale nerozumí a nikdo jim to nevěří, protože jsou ještě přece mladé. Jenže jejich tělo prožívá klimakterium.

E: Mně mrzí, že jsem o problémech menopauzy či stárnutí a o tom, co v nás způsobují hormony, nevěděla dříve. Hodně věcí bych hodnotila jinak, netrápila bych se tolik. Ale jsem vděčná, že jsem k určitému poznání i díky těmto podcastům dospěla nyní a moje „zrání“ mě neděsí, naopak mě baví.

,,Když dostaneme zpětnou vazbu od žen, které naše podcasty sledují, vždy nás to potěší."

Máte pocit, že se menopauze od té doby společnost věnuje více?

K: Máme pocit, že určitě jsme pomohly otevřít společenské téma a že tento projekt velmi pomáhá. Jezdíme s naší show Holubice: Dcera a matka roku, po celé České i Slovenské republice. Hodně často se nám tam stane, že si ženy vezmou slovo a poděkují nám za tento projekt. Neříkám to proto, že bych se chtěla chlubit, ale že je to úžasná zpětná vazba, že projekt pomáhá napříč Českem a Slovenskem. Myslím, že jednou z velkých předností tohoto projektu je to, že je opravdu nabitý informacemi, které jsou pohromadě a zdarma dostupné na všech podcastových platformách či YouTube.

E: Co víme z historie, toto téma bylo opovrhováno a bylo i opomíjeno. V 19. století byla menopauza považována jako „smrt ženy v ženě“, ale koncem 20. století ho už jedna americká psycholožka pojmenovala jako „nové zrození ženy v ženě. Jsem ráda, že patříme mezi ty, kdo o tom nemlčely, ale naopak přispěly tak, jak nejlépe dovedly.

Evo, v podcastu vzpomínáte, že vaše maminka vás nestihla vlastní menopauzou provést a vysvětlit vám, co se děje. Jak jste nyní pojala roli matky v menopauze vy? Co byste chtěla ze své zkušenosti předat dceři?

E: Ona už o tom ví více než já. Je hodně úhlů, ze kterých se lze na toto období podívat, tak ať na to nezapomíná. A každý problém má řešení, většinou několik. Také si znova může pustit naše podcasty.

A co vás na vlastní menopauze překvapilo nejvíc?

E: Neovladatelná lítostivost, často bez příčiny. Vztahovačnost a nízká sebedůvěra.

Karolíno, jak jsi to vnímala ty? Jaká očekávání máš od vlastní menopauzy?

K: Vlastně asi od toho nic nečekám. Jsem ve věku, kdy teprve budu někdy v budoucnu řešit vlastní mateřství. Do menopauzy, pokud se nestane nic nepředvídatelného, mám asi ještě docela daleko. Co ale vím už teď, je to, že se jí rozhodně nebudu bát a brát ji jako tabu nebo stigma, a že hlavně menopauza opravdu není pauza. Život s ní nekončí, a žena tím ženskost neztrácí. Naše ženství se nevyznačuje menstruací nebo tím, jestli jsme nebo nejsme matky. Ženství je krásná a komplexní věc i tím, že ho každá vnímáme jinak. Ženy umějí být empatické, inteligentní, pracovité, jemné a zároveň pevné. Tvoříme na tomto světě úžasné hodnoty a nějaká menopauza je jen naší biologickou součástí, nikoli něco, co by nás mělo definovat.

Kdy se ve vašich tělech cítíte nejpohodlněji?

K: Když vím, že na sobě pracuju, že dodržuji dobrou životosprávu, a když nejsem zbytečně zatěžkaná stresem.

E: Vyspalá, bez diáře, bez mobilu. Když mám zdravé jídlo, čerstvý vzduch, smích a naši smečku, včetně zvířat.

Jaký je oblíbený aspekt vaší péče o sebe?

K: Sicílie! Cvičení a wellness, ale i pobyt v přírodě, cestování, moji dva zachránění pejsci. Ale hlavně (a bez toho by to ani nebylo možné) čas. Dát sobě ten čas na sebe.

E: Mám to stejně. Sicílie, Brumlovka, wellness s Kájou a psi… Dokázat, aby se zeměkoule točila pomaleji.

Co si myslíte o tolik skloňovaném pojmu sebeláska?

K: Docela intenzivně jsem se v dospívání věnovala tématům sebepřijetí a tím pádem i sebelásce. Tak nějak pro vlastní potřeby. Nebyla jsem nikdy v dospívání se sebou spokojená. Možná by spíš bylo přesnější říct smířená. Vlastně jsem pro sebe dospěla k názoru, že právě to smíření je pro mě klíčové a vede ke spokojenosti. V dnešní době je pojem sebeláska velmi akcentován a často zneužíván jako marketingový artikl. Málokdo ale už říká, že je za tím spousta opravdu úmorné a soustavné práce. A že „mít se ráda“ a „přijmout se taková jaká jsem“, rozhodně neznamená hodit flintu do žita a přestat na sobě pracovat. Ne, přijmi věci, které nemůžeš na sobě změnit a pracuj tvrdě na tom, co změnit můžeš a chceš. Nepodléhej názoru a trendu okolí. Je to strašně těžké, protože na jednu stranu je tato doba, co se třeba vzhledu a identity týče, jednou z nejliberálnějších a na stranu druhou díky sociálním sítím a retušovacím aplikacím jsme si na sebe upletli bič. Množství toho nereálna, které nás právě i pod praporem „sebelásky“ atakuje, často vede k dysmorfofobické poruše, úzkostem či depresím.