Kolekce Chanel S/S 2026, první kolekce Matthieua Blazyho pro francouzský módní dům, je prostředkem prezentace, vztahu a akce. Do módního obrazu vracíme témata ztvárnění a opakování, choreografie, pohybu, hlasu, těla, teatrality, identity, moci, práce a historie. Ty vystupují jako vrstvy a propisují se do způsobu, jakým obraz vzniká a jak se v něm inscenuje význam. Uzavřený prostor čteme jako prostředí pro soustředěnou akci. Redukce prostředků posouvá pozornost k tělu, oděvu a vztahům mezi aktérkami. Gesto získává vyšší intenzitu než v rozlehlém divadelním prostoru nebo ateliéru. Každý pohyb, každé zastavení i každý objekt v záběru se stává součástí situace, v níž se fotografie přibližuje performativnímu záznamu. Editorial vznikl ve spolupráci s triem Critical Styling Service. V rozhovoru jsme otevřeli témata hybridní praxe, společné tvorby i kreativního procesu.
Vaši práci popisujete jako „hybridní praxi“, která se pohybuje mezi uměním, kurátorstvím a módou. Jak se tento způsob uvažování promítá do konkrétního projektu ve chvíli, kdy stojíte na jeho začátku?
V rámci našeho uvažování o „hybridní praxi“ nevnímáme jednotlivé projekty jako oddělené disciplíny, ale jako situace, které od začátku vyžadují propojení různých rolí – autorských, kurátorských i produkčních. Někdy se také ocitáme v situacích, na které musíme průběžně reagovat. Nevymezujeme se proto striktně jako grafičtí designéři, fotografové, art direktoři, stylisté, umělci či kurátoři, ale spíš usilujeme o to, aby nás samotný proces i výsledek překvapoval. Když stojíme na začátku projektu, nepracujeme s tím, že bychom nejprve vytvořili „umělecké dílo“ a až následně řešili jeho kontext nebo prezentaci. Naopak už samotný vstup do tématu zahrnuje způsob jeho zobrazení, institucionální rámec i možné způsoby čtení. Tato metoda se pak přirozeně promítá i do konkrétních formátů, ať už jde o výstavu, editorial nebo spolupráci s institucí či značkou, kde se snažíme udržet kontinuitu mezi konceptem, vizualitou a způsobem, jakým se dílo pohybuje v prostoru a vůči publiku.
Tvoříte jako trio: Daniela a Linda Dostálkovy a Jan Králíček. Jak vypadá váš rozhodovací proces? Dělí se u vás autorství, nebo se individuální pozice postupně rozpouštějí ve společném výsledku?
Pracujeme s tím, že různé kompetence a pohledy se přirozeně prolínají a vstupují do procesu v různých momentech. Rozhodování je spíš kontinuální a situační, není to lineární proces s pevně rozdělenými rolemi, ale společné uvažování, kde se návrhy, intuice i kritické připomínky vzájemně testují a posouvají. Na některých projektech pracujeme samostatně nebo je v nich někdo z nás aktivnější. Důležité je, aby výsledek nepůsobil jako kompromis, ale jako soudržná struktura, která si zachovává konzistenci i přesto, že vzniká z více hlasů.
Co vás jako tvůrce nejvíce propojuje a jak tato společná praxe vznikla?
Spojuje nás zájem o proces vývoje a o možné budoucí situace, které se mohou otevírat v rámci společnosti, kultury nebo vizuálního jazyka. Nejde nám přitom o technologické vrstvy, ale především o myšlenkové a sociologické roviny, tedy o to, jak se proměňují vztahy, hodnoty a způsoby vnímání. Naše spolupráce vznikla z oslovení Jana Králíčka, které navázalo na náš starší autorský projekt Lipstick Shape Personality. Ten se stal jedním z výchozích bodů pro další společnou práci i postupné formování našeho společného směru a vztahu.
Jak se proměňuje váš přístup, když vstupujete z uměleckého prostředí do prostoru módního editorialu?
Jsou to dva odlišné světy s vlastními pravidly, rytmy i očekáváními. Ten přechod se však nikdy neděje jako ostrý střih. Místo přizpůsobování se jednotlivým disciplínám se snažíme pracovat s jejich napětím a s tím, co vzniká, když se začnou překrývat. Dlouhodobě vycházíme z toho, co jsme formulovali v naší praxi: z vědomí, že obory zůstávají často poměrně izolované a že samotná „transdisciplinarita“ může být někdy spíše deklarací než skutečně funkčním stavem. I proto k ní přistupujeme kriticky. Nechceme tyto hranice jednoduše rozpustit, zajímá nás jejich zviditelnění a práce s nimi jako s aktivním materiálem. V prostředí módního editorialu se to projevuje tím, že i když vycházíme z jeho specifického jazyka, vnášíme do něj způsoby uvažování z umění, kurátorské praxe, art direkce i feministického diskurzu: důraz na kontext, dobu, strukturu a významovou vrstevnatost, a současně na obraz jako estetický objekt.
Vaše obrazy fungují v širších systémech – ekonomických, kulturních i sociálních. Přemýšlíte o těchto vrstvách už během tvorby, nebo se ukazují až zpětně?
Tyto vrstvy se k obrazu „nepřidávají“ zpětně, jsou přítomné už v samotném způsobu uvažování o projektu.
Jak přistupujete k fázi research?
Research pro nás není oddělená fáze před samotnou tvorbou, ale kontinuální způsob uvažování přímo propojený s prací. Nevnímáme ho jako sběr informací směřující k jednomu závěru, ale jako mapování vztahů mezi obory, institucemi, vizuálními jazyky a společenskými strukturami. Často vycházíme z prostředí, ve kterém pracujeme, tedy z kurátorské praxe, spolupráce s institucemi i z vlastních autorských projektů, které se přirozeně napojují na sociální, ekologická nebo kulturní témata. Research se tak děje paralelně s tvorbou a zároveň skrze ni. Není krokem, který by předcházel výsledku, ale strukturou, která se v průběhu práce neustále zpřesňuje a rozšiřuje.
Do jaké míry je pro vás důležité, aby divák rozuměl východiskům projektu? Zajímá vás výsledné čtení kontextu, samotný zážitek, nebo jejich souhra?
Neusilujeme o to, aby bylo nutně všechno vysvětleno nebo jednoznačně čitelné v rovině východisek. Za důležité považujeme vytvářet mnohovrstevnaté situace, které umožňují různé úrovně čtení od bezprostředního, atmosférického zážitku až po hlubší porozumění kontextu, pokud se k němu divák rozhodne vrátit. Tedy pokud to formát nabízí, tak toho rádi využíváme.
Editorial TF odkazuje na dědictví ženského performance artu 60. a 70. let. Jak tento nápad vznikl?
Feminismus je pro nás dlouhodobě přítomný nejen jako téma rozhovorů, ale i jako zásadní vrstva našeho uvažování ve vlastní tvorbě. Zároveň vnímáme, že je často zjednodušován, dezinterpretován nebo redukován. Nepokoušíme se o totéž, ale o to aktivovat v současné (módní) fotografii symboliku, která je s tímto tématem spojená. Jak říká americká spisovatelka a aktivistka Rebecca Solnit: „Význam věcí nespočívá ve věcech samotných, ale ve vztazích mezi nimi.“ Chtěli jsme pracovat se symboly moci v subversivní roli autority, s reinterpretací archetypů a s kritikou genderových očekávání. Pastýřská hůl může být chápána jako obraz vedení, péče i kontroly spojené s feministickou kritikou role „pečovatelky“ a sociálních očekávání, zatímco hůl či žezlo v performanci může žena držet a zároveň se chovat „nekrálovsky“ či nehierarchicky, čímž se zpochybňuje představa, že autorita je přirozeně mužská a ukazuje se jako kulturně konstruovaná.
Pracujete v něm s ideou uzavřeného prostoru jako formátu pro akci. Co podle vás vzniká právě díky této uzavřenosti?
Uzavřený prostor nefunguje jako realistická iluze interiéru, ale jako záměrně odhalená konstrukce, v níž je vidět samotný princip inscenace. Iluzivní scénografie ustupuje situaci otevřeného čtení, která soustředí pozornost na jednání a vztahy, nikoli na prostředí jako dekoraci. Plocha tak umožňuje, aby se prostor nestal reprezentací místa, ale mapou vztahů a akcí, které se v něm odehrávají. Zároveň tím upozorňujeme, že nejde o „realitu“, ale o konstruovanou a intenzivní situaci.
