Její autorka Kateřina Handlová pracuje s 272 skleněnými komponenty vytvořenými z Fragmentglass, materiálu vznikajícího dalším zpracováním skleněných střepů z předchozí produkce BOMMA. Příběh samotného objektu tak propojuje s proměnou lokality, jejíž industriální minulost dnes nahrazuje nová městská zástavba.
Za materiálem Fragmentglass a kolekcí Fragments stojí designérské studio Dechem – Jakub Jandourek a Michaela Tomišková, kteří jej společně s BOMMA vyvíjeli jako způsob, jak dát skleněným střepům další využití. S desinérkou Kateřinou Handlovou a Michaelou Tomiškovou jsme se bavily o tom, jak vzniká světelná instalace pro konkrétní architekturu, proč může být nedokonalost skla jeho nejzajímavější vlastností a kde se při práci s materiálem potkávají tradice a náhoda.
Místo v proměně
Reborn vzniká pro konkrétní prostor lobby Chalupkova Offices od Penta Real Estate. Co bylo při jeho navrhování východiskem?
KH: Úplně základním východiskem bylo samotné lobby. U podobné instalace je podle mě důležité navrhnout ji tak, aby byla dostatečně výrazná a v prostoru se neztratila, ale zároveň ho příliš nezahltila. Měla by s prostorem komunikovat a podporovat architekturu, ne jí konkurovat. Druhým důležitým východiskem pro mě byl příběh samotné lokality Chalupkova. Chtěla jsem ho prostřednictvím instalace komunikovat.
Chalupkova je místo, které prošlo transformací z industriálního brownfieldu na novou městskou čtvrť. Do jaké míry jste chtěla, aby Reborn tento příběh reflektoval?
KH: Bylo to pro mě velmi důležité. Lokalita má silnou industriální minulost. Nacházela se tam rafinerie i další průmyslové provozy, a dnes prochází zásadní proměnou. Chtěla jsem do instalace dostat právě transformaci z něčeho těžkého a industriálního do prostředí s úplně jinou atmosférou. Proto nám dávalo velký smysl pracovat s Fragmenglass. Materiál sám vypráví o transformaci a udržitelnosti, takže vzniká paralela s proměnou místa. V jednotlivých fragmentech jsou navíc přítomné i příběhy našich předchozích kolekcí. Jejich minulost se tak převádí do nových, čistých a současných tvarů.
Jak jste chtěla koncept transformace přenést do samotné formy, aniž by výsledek působil příliš doslovně?
KH: Motiv transformace nebo znovuzrození se v instalaci objevuje v několika rovinách. Začíná už samotným materiálem a pokračuje proměnlivostí instalace v prostoru.
Reborn tvoří 272 samostatných skleněných komponentů Fragments. Jak jste hledala jejich výslednou kompozici a co rozhodovalo o tom, kde se jednotlivé fragmenty v prostoru objeví?
KH: Pro mě bylo důležité, aby instalace komunikovala s prostorem. Aby se v něm neztratila, ale zároveň ho nezahltila. Chtěla jsem také, aby se během procházení lobby postupně proměňovala. Člověk ji tak nevnímá jako jeden statický objekt z jednoho konkrétního místa, ale její charakter se společně s jeho pohybem mění.
Byla tato proměnlivost součástí konceptu od začátku?
KH: Ano, proměnlivost byla pro mě od začátku zásadní. Chtěla jsem, aby si člověk při průchodu lobby instalaci prohlížel a aby ho přivedla nejen k otázce, proč tam objekt je, ale také co znamená.
Lobby je tranzitní prostor, kterým lidé každý den procházejí, ale zároveň představuje jejich první kontakt s budovou. Jak jste se při navrhování Reborn zamýšlela nad tímto momentem?
KH: Právě tranzitní charakter lobby se mi líbí. Instalace může návštěvníkovi nabídnout možnost na chvíli se zastavit a nadechnout, prohlédnout si prostor a vnímat jeho materiály. Zároveň ho má lobby určitým způsobem provést. Někdo se skutečně zastaví a řekne si, že je objekt krásný, jiný bude třeba jen vnímat světlo a atmosféru, kterou vytváří. Pro mě ale bylo důležité, aby Reborn nebyl pouze něčím, kolem čeho člověk bez povšimnutí projde.
Mezi objektem a architekturou
Světelné objekty v současné architektuře čím dál častěji překračují svou původní funkci a fungují jako umělecké instalace. Kdy podle vás přestává být světlo jen osvětlením a stává se součástí identity prostoru?
KH: Ve chvíli, kdy přestane být pouze technickým prvkem, který něco osvětluje, a začne komunikovat příběh, vytvářet atmosféru a podporovat samotný prostor. Tehdy se z něj stává něco víc, světelná socha, která v člověku může zanechat silný pocit nebo emoci. Myslím, že takový objekt může být dokonce jedním z důvodů, proč se lidé na určité místo vracejí.
Je při site-specific instalaci důležitější respektovat architekturu, nebo do ní přinést určitý moment napětí či překvapení?
KH: Myslím, že důležité je obojí. Instalace musí architekturu respektovat, ale zároveň už není jen technickým prvkem nebo doplňkem. Má prostor podpořit a může fungovat jako jeho šperk.
MT: „Šperk“ je podle mě přesné označení. A v případě Reborn nejde jen o architekturu, ale i samotné místo, protože jednotlivé krystaly v sobě nesou vlastní příběh.
Při velkých instalacích se setkává designér, sklář, architekt, developer i technický tým. Která část procesu bývá nejnáročnější na sladění?
KH: Pro mě jako designérku je nejdřív zásadní najít v příběhu něco, co lidi osloví a přesvědčí je, že danou instalaci v prostoru skutečně chtějí. Potom samozřejmě přicházejí technické požadavky konkrétního prostoru. Tam už je potřeba hledat kompromisy tak, aby vše technicky fungovalo, ale instalace zároveň stále vypadala tak, jak jsem si představovala. U Chalupkova Offices jsme měli několik společných meetingů a spolupráce fungovala velmi dobře. Řešili jsme například umístění sprinklerů a dalších technických prvků, aby nezasahovaly do nejhustších částí plastiky.
MT: Podstatný je vzájemný respekt k jednotlivým profesím a vědomí, že výsledkem má být něco, s čím budou spokojení všichni. U stavby takového rozsahu je to opravdu důležité.
Krása nedokonalosti
Kolekce Fragments začíná materiálem, který by za normálních okolností zůstal výrobním odpadem. Co jste ve skleněných střepech viděla, že se z nich stal materiál hodný dalšího zpracování?
MT: Před kolekcí Fragments jsme pro BOMMA navrhli několik dalších kolekcí, často poměrně náročných na výrobu. Při jejich produkci přirozeně vznikaly střepy a začaly jsme přemýšlet, jak je znovu zpracovat. Ještě předtím, než jsme začaly navrhovat konkrétní nový produkt, jsme se proto rozhodly vyvinout samotný materiál. Vývoj Fragmentglass trval přibližně dva roky. Na střepech se nám líbí, že v sobě nesou příběhy předchozích produktů. Připadalo nám škoda nechat je ležet ladem. Chtěly jsme vytvořit unikátní materiál, který by tuto minulost zachoval a zároveň se stal základem něčeho nového.
Při klasickém křišťálovém skle se často hovoří o dokonalosti a preciznosti. Fragment naopak pracuje s nepravidelností samotných střepů. Změnilo to způsob, jakým přemýšlíte o tom, co je na skle „krásné“?
MT: Otázka, co je dokonalé a co krásné, je podle mě v současném designu velmi zajímavá. Často se setkáváme s určitou představou o tom, jak má dokonalé sklo vypadat. Například bublinky mohou být vnímány jako nedokonalost, přitom jsou do určité míry přirozenou součástí skla. My jsme se rozhodly tuto vlastnost naopak zdůraznit. Snažily jsme se dostat do materiálu co nejvíc bublinek a života a ukázat, že sklo nemusí být jen dokonale čisté. Je to materiál s vlastní dynamikou, příběhem a spoustou elementů, které vás mohou překvapit.
Při práci s již existujícími skleněnými střepy vstupuje do procesu materiál s vlastním tvarem a charakterem. Do jaké míry ho může designér kontrolovat a do jaké míry musí reagovat na samotné sklo?
MT: Podle mě je to vždy dialog. Designér má vlastní představu o tom, jak má produkt vypadat, ale zároveň musí materiál pochopit a být schopný reagovat na to, co se objeví během výroby. Některé vlastnosti mohou zpočátku působit jako překážka, ale právě ty se dají přetvořit a zakomponovat do návrhu tak, že se z určité nevýhody nakonec stane výhoda. U Fragmentglass je pro nás navíc důležitá určitá míra nahodilosti. Vyvinuly jsme vlastní recepturu, na které jsme pracovaly více než dva roky, ale zároveň necháváme prostor samotnému sklu. Každá deska je unikátní a ani nechceme vytvořit dvě naprosto stejné. Tomuto principu jsme přizpůsobily i design výsledných produktů.
Upcyklace se v designu často prezentuje především jako environmentální řešení. Vnímáte odpadový materiál také jako estetickou možnost, která by při práci s novým sklem nevznikla?
MT: Určitě. Myslím, že v současném designu je zajímavé přestat vnímat odpadový materiál negativně. Na Fragmentglass mě osobně fascinuje právě to, že ze střepů, které už byly považovány za odpad, vznikl nový materiál. Následně se ručně brousí a leští do vysokého lesku, takže z něj vznikají téměř šperky. Bublinky a další zdánlivé nedokonalosti se v tomto kontextu stávají krásnými. Mám ráda také pocit volnosti, který materiál vytváří. Jako by jednotlivé střepy pluly uvnitř křišťálového skla.
Co dnes znamená inovovat v disciplíně, která má v Česku tak dlouhou řemeslnou tradici?
KH: Pro mě inovace a tradice vůbec nejdou proti sobě. Aby člověk mohl něco inovovat, musí tradici znát a mít na čem stavět. Pokud ji chce posouvat dopředu, potřebuje vědět, odkud vychází.
MT: Máme obrovskou výhodu, že na tak silnou tradici můžeme navazovat. Je to patrné i ve chvíli, kdy přijedete na světové veletrhy a vidíte mezinárodní konkurenci. České sklářské dědictví je obrovskou výhodou a zároveň je dnes velmi silná i současná designová scéna. Pro nás je důležitá odvaha experimentovat, hledat nová řešení a posouvat možnosti materiálu i technologií. Za výsledným objektem je samozřejmě obrovské množství práce a bez schopného technologického a výrobního týmu by spousta nápadů zůstala jen na papíře.
