A právě v takové době je zajímavé vrátit se na začátek. Do doby, kdy žádné telefony neexistovaly. Kdy nikdo netočil videa z prvních řad, nesdílel stories a neřešil, kolik lajků dostane záběr z parties. Je dobré si připomenout, že jsme za kvalitní hudbou chodili jednoduše proto, abychom si ji vychutnali do posledního beatu za ranního svítání a pochopili ten storytelling, který DJ vložil do svého několikahodinového setu.
_The Warehouse
Na přelomu 70. a 80. let se v Chicagu existoval klub The Warehouse, který se stal domovem komunit, jež tehdejší společnost často přehlížela. Pro Black, Latino a LGBTQ+ komunitu představoval něco víc než jen obyčejný klub. Stal se symbolem svobody a místem, kde se postupně rodil nový hudební žánr. Hudba, která zde zněla, se začala označovat jako „hráno v The Warehouse“ a slovo „house“ se rychle stalo zkratkou pro všechny zasvěcené návštěvníky klubové scény.
Frankie Knuckles, známý jako „The Godfather of House“, pocházel z newyorského Bronxu. S hraním taneční hudby začínal v klubech a gay bathhouses v New Yorku, než přijal nabídku svého přítele Roberta Williamse a zahájil své legendární pětileté působení v jeho klubu v Chicagu. Právě v klubu The Warehouse, kam byl vstup možný pouze na pozvánku, si Knuckles vybudoval pověst jedné z nejvýraznějších osobností rodící se houseové scény.
Ve svých setech míchal disco, soul, R&B a gospel, žánry, které tehdy v klubovém prostředí nebyly běžně slyšet. Zároveň dokázal pracovat s energií tanečního parketu a přizpůsobovat výběr skladeb náladě publika. Nebyly to jen jednotlivé skladby poskládané za sebe, ale několikahodinový storytelling, který dokázal publikum pohltit.
Vedle Frankieho Knucklese se na chicagské scéně začala objevovat i další jména, která pomohla house music dostat za hranice místních klubů. Jedním z nich byl Lil Louis, jehož produkce a DJ sety ukázaly, že house music není jen hudbou pro taneční parket, ale žánrem s vlastní identitou a kulturou.
_Landing in Ibiza
Zatímco se house music v 80. letech šířila z Chicaga do dalších koutů světa, na druhé straně Atlantiku se nenápadně rodilo místo, které mělo navždy změnit historii taneční hudby. Ibiza tehdy ještě nebyla ostrovem klubů, VIP stolů a už vůbec ne sociálních sítí. Byla útočištěm umělců a hippies, kteří sem přijížděli hledat svobodu, inspiraci a život mimo pravidla běžné společnosti.
Jedním z míst, které tuto atmosféru dokonale vystihovalo, byl hotel Pikes. Nenápadná finca v kopcích nad San Antoniem se během 80. let stala legendárním útočištěm hudebníků, umělců a extravagantních osobností z celého světa. Právě zde se prolínala hudba s uměním a nekonečné večírky, které definovaly spirituálního ducha ostrova. Pikes si rychle získal pověst místa, kde neexistovala pravidla a kde se mohli potkávat lidé z úplně odlišných vrstev. Mezi jeho pravidelné hosty patřili Freddie Mercury, Grace Jones, George Michael nebo Boy George. Nejznámější okamžik v historii hotelu přišel v roce 1987, kdy zde Freddie Mercury oslavil své legendární 41. narozeniny.
Ve stejné době se na Ibizu začínaly dostávat první houseové nahrávky z Chicaga a New Yorku a tento hudební trend si na ostrově našel ideální publikum, které bylo ochotné přijmout něco nového a nechat se unášet hudbou bez jakýchkoliv pravidel.
Pikes je dodnes považován za jedno z posledních míst na ostrově, které připomíná starou Ibizu, dobu, kdy byla důležitější hudba než VIP předražené stoly v megaklubech a kdy byly protančené noci důležitější než obsah na sociálních sítích. V současnosti zde vystupují respektované osobnosti elektronické scény jako Fatboy Slim, DJ Harvey, Groove Armada, Faithless, Moodymann a mnoho dalších.
_Dc10
Pokud byl Pikes symbolem svobodné Ibizy 80. let, pak konec 90. let patřil místu, které navždy změnilo podobu moderní klubové kultury. Jen pár minut od letištní ranveje vznikl klub DC10, který se stal pravým opakem tehdejšího trendu velkých superklubů. Žádné okázalé dekorace a stoprocentně žádný luxus, který se v té době stále více popularizoval v místních klubech jako Pacha, Privilege nebo Space.
Původně šlo o nenápadný podnik s kapacitou pouhých 80 lidí, který se nacházel v bývalé fince nedaleko letiště. Skutečný zlom ale přišel v roce 1999, kdy zde italští promotéři Andrea Pelino a Antonio Carbonaro odstartovali pondělní afterparty Circoloco. To, co začalo jako setkání několika desítek DJů, zaměstnanců místních klubů a podniků, kteří ještě nechtěli jít spát, se během několika let proměnilo v jeden z nejvlivnějších konceptů v historii elektronické hudby.
Circoloco se odlišovalo od všeho, co tehdy Ibiza nabízela. Vstup byl často zdarma nebo za symbolickou cenu, téměř neexistovala reklama a v hlavní roli byla pouze kvalitní hudba. Zatímco velká část ostrova směřovala ke komerčnějšímu zvuku, DC10 si budovalo reputaci místa, kde dostávali prostor undergroundoví house a techno DJs. Právě zde začala nová generace umělců definovat podobu klubové kultury.
_Sorry Longevity…
V pondělí ráno v DC10 neexistoval čas. Slunce už bylo vysoko nad ostrovem, ale na terase pod přelétajícími letadly se stále tančilo a nikdo příliš neřešil, kolik je hodin. Důležitá byla jen hudba a energie těch, kteří na parketu zůstali až do rána. Právě tady se začala objevovat jména jako Ricardo Villalobos, Luciano, Loco Dice nebo Seth Troxler, DJs s odlišným hudebním zázemím, kteří společně sdíleli podobný přístup k hudbě.
Byla to doba před longevity, biohackingem a nekonečnými návody na dokonalý život. Lidé ztráceli pojem o čase a tančili tak dlouho, dokud hrála hudba. Soustředili se na přítomný okamžik a na to, aby si užili každý track až do chvíle, kdy security vyvedla poslední návštěvníky z klubu. Byla to doba, kdy house vznikal z kreativity DJs, jejich schopnosti pracovat s publikem a ne z algoritmů nebo umělé inteligence.
Místo telefonů se po kapsách nosily Kodak fotoaparáty a záběry z večírků se dokumentovali na film. Polovina fotek byla stejně rozmazaná, ale možná právě proto mají ty vzpomínky dodnes větší nostalgii.
Ztrácel se pojem o čase, tančilo se až do rána a dokud nepřestala hrát hudba, nic jiného nebylo důležité.
Text: TN foto: pinterest
