Music is my life / love. To stojí v bio známé violoncellistky na Instagramu a platí to stoprocentně. Terezie má však kromě hudebního talentu i nesmírný cit pro krásu a smysl pro hloubku. Při její tvorbě i ve způsobu myšlení.
Od osmi let hraješ na violoncello, v jedenácti jsi si poprvé zahrála s orchestrem a ve třinácti s filharmonií. Jak ses dostala od vážné hudby k alternativě? Posluchači tě mohou znát z mnoha projektů velmi různorodých žánrů. Snažíš se tímto způsobem dostat vážnou hudbu k širším vrstvám?
Vždycky jsem tak trochu chtěla být rocková hvězda a kolem 16. roku se odehrála série událostí, které mi otočily svět. Nejprve jsem se setkala s alternativní rockovou kapelu Apatheia, potom jsem spolupracovala na moderním baletu s tanečnicemi ze skupiny Stres ve Vřesu Vřesina, ale hlavní bylo setkání s Vladivojnou, která mě do toho uvrtala natolik, že se v podstatě ujasnilo, že věnovat se i ostatním žánrům, nejen klasice, bude moje cesta. A těžko říct, jestli to inspiruje lidi více se zabývat vážnou hudbou. Ona sama alternativa je minoritní žánr, spíše bych řekla, že to může lidi zaujmout ve chvíli, kdy hraji s více mainstreamovými interprety, typů Ewa Farna, Paulie Garand nebo Lucie.
Máš vlastní kapelu Calm Season, projekt Zvíře jménem Podzim, vlastní tvorbu. Všechno má výrazně melancholický náboj. Přitahují tě žánry s ponurou atmosférou?
Violoncello je samo o sobě zvukově melancholický nástroj, takže to vcelku dává smysl, že se budu věnovat a projektům s temnější atmosférou. Ráda bych dělala optimističtější hudbu, ale v kontextu s tím nástrojem to často vyznívá jako klišé. Ale do jisté míry mě ty temnější projekty umí nabít daleko více než čistě pozitivní hudba. Jako kdyby mě ta melancholie pozvedla a má pro mě někdy prostě daleko větší sílu.
Zdá se, že i na světové hudební scéně kraluje temná melancholie. Mladá generace miluje Cigarettes after sex, Billie Eilish, Lanu Del Rey... Koho posloucháš ty, když jsi sama doma?
Když jsem sama doma, tak často nic neposlouchám, protože mi v hlavě samo o sobě hraje docela dost hudby. Ale jinak to závisí na tom, jakou mám náladu a na co mám chuť. Může to být vyloženě klasika, doma ráda poslouchání třeba sólové koncerty Johannese Brahsme, nebo Čajkovského, na uklízení poslouchám elektro popové divy jako je Robin nebo Susanne Sundfør, na vaření nebo pohodu poslouchám třeba Michaela Kiwanuku. Ale přes den nejčastěji poslouchám soul a funky, hlavně v autě je to fantazie. Obzvláště, když řídíte v zácpě. Všichni ostatní kolem vás jsou nabručení a vy si tančíte za volantem.
Hru na violoncello také učíš na Základní umělecké škole Charlotty Masarykové. Sama však působíš jako studentka. Mají k tobě děti respekt?
Tak doufám, že aspoň trošku respektu mají. Snažím se držet pravidla přísná, ale spravedlivá. Zároveň si ale uvědomuji, že hodně velká míra vyučování hry na nástroj nebo vyučování všeobecně, je o vedení studenta k normální komunikaci a fungování. Jste do velké míry psycholog. V poslední době mám dojem, že největší respekt mám právě ve chvíli, kdy se snažím s nimi rozebírat jejich citlivá témata, ať už je to šikana ve škole, problém v komunikaci s rodiči nebo prostě nějaké vnitřní trápení.
Jsi violoncellistka, která si jde svou cestou. Na škole ale vyučuješ vážnou hudbu. Snažíš se do dětí také vštípit potřebu osobitého vyjádření případně k improvizaci?
Tohle téma jsem hodně řešila minulý rok, když jsem byla součástí projektu Menart, kde jsem rok vedla nadané děti a měla jsem je vyučovat improvizaci. Bohužel na improvizaci na violoncello neexistují učebnice. Celkově to pro mě bylo hodně náročné vymyslet, jak a co vlastně budeme dělat. Nakonec jsem pro děti musela napsat speciální skladbu, aby se mi v tom vyřádily. Improvizace je hodně specifická disciplína, do jisté míry se dá naučit, ale od určitého momentu to prostě musíte mít v sobě. Violoncello ještě k tomu bohužel nepatří mezi nejjednodušší nástroje, takže když chcete improvizovat, už musíte mít nějakou znalost toho nástroje, jak na něj hrát a jaká je teorie. Ve svých hodinách v ZUŠ se většinou věnuji normální výuce tzn. technice, hrajeme normální etudy, klasiku a samozřejmě pro zábavu různé oblíbené písničky nebo filmovou hudbu. Jak se naučit na nástroj improvizaci je už pokročilejší schopnost, na kterou bohužel nezbývá v 45 minutách hodiny čas se vším, co potřebuji stihnout.
Kromě hudby miluješ i literaturu. Na svůj Instagram dáváš followerům i tipy na knihy, které tě zaujaly. Která tě naposledy totálně dostala?
Totálně mě rozsekaly knihy Petra Stančíka – Mlýn na mumie & Andělí vejce. První je mysteriózní, občas lehounce přisprostlá detektivka odehrávající se v 18. století v Praze a druhá je takový zvláštní popis života jednoho člověka, který je psán ve třech časových úrovních. Obě dvě jsou hodně bujaré a živočišné, zároveň velmi moudré.
V běžném životě se nelíčíš, ale přiznáváš, že kosmetika je také tvá vášeň. Co je tvoje must have?
Tak tato otázka by pro mě mohla vydat na samostatný článek, ale kdybych měla vybrat pár vychytávek, tak to bude transparentní pudr od Fenty, který vypadá, že vůbec není na štětci, když ho naberete, ale funguje úplně dokonale. Potom sticks od značky Milk, všechno jsou to multifunkční výrobky, takže tvářenku nebo highliter můžete použít jako rtěnku nebo jako stíny. Za super cenu koupíte super makeup True Match od L'Oréal. A rozhodně tekuté rtěnky od Armani, z té jejich sametové textury se můžu zbláznit. Pokud jde o normální kosmetiku, nedám dopustit značku Tata Harper & Ole Henriksen.
 |
 |
A co tvůj šatník? Jak se v průběhu let vyvíjel tvůj styl a kde ses ustálila?
Vnímám jako svůj velký životní paradox, že ač mě vždycky nesmírně zajímala barevná, výrazná móda, vždycky jsem se sama pro sebe přikláněla k hodně čistému minimalistickému designu. V dospívání jsem byla typický skejťák punkáč. S postupujícími lety jsem objevila čistotu a jednoduchost střihu. K tomu se pojí, že jsem si vždycky byla vědoma toho, že jsem dost výrazný jedinec a nějak jsem neměla potřebu to nějak zvýrazňovat ještě výrazným oblečením. Občas bych třeba i nosila jiné barvy než černou, ale hodně se potím, takže v tomhle nemůžu být úplně vybíravá. Poslední roky hodně objevuji genderless oblečení, hodně nosím oblečení hodného partnera. Uvědomuji si, že kdybych byla o 15 let mladší, tak bych se pravděpodobně dnes zařadila mezi nonbinary jedince.
Co vím, máš slabost i na tematiku science fiction. Technologický vývoj jde tak rychle dopředu, až se někdy zdá, že to, co je dnes ve filmech, zítra může být realita. Neděsí tě to?
Myslím si, že naopak každý, kdo se zabývá touto tematikou je ponechán velmi chladným. Vše, co se momentálně děje, jsem už dávno četla a ve své podstatě neexistuje moc scénářů, ve kterém by lidstvo dopadlo dobře, takže to víceméně spíš jenom sleduji. Ostatně, současná situace to jenom potvrzuje, jak jsme totálně nepřipravení a zahledění sami do sebe, protože kdyby opravdu reálně přišla třeba nějaká smrtelná nemoc, tak nemáme šanci. Zároveň si myslím, že spousty technologických vychytávek vlastně ještě vůbec nejsou veřejně známy a jsou cíleně zadržovány.
Text: Jana Gombošová
Foto: Ben Renč
Styling: Nina Ford, Make-up: Hristina Georgievska, vlasy : Hristina Georgievska /Kevin Murphy
