Top Fashion Bar
Kúpiť predplatné Search
Kúpiť predplatné

Made in Czecho-Slovakia / 29. august 2019

Československá móda: Hledání vlastní identity v koloběhu času

Móda vypovídá o tom, jací jsme. Je to jeden z neproměnlivějších fenoménů dneška, dá se říct, že je téměř synonymem proměnlivosti.

Československá móda: Hledání vlastní identity v koloběhu času

Móda vypovídá o tom, jací jsme. Je to jeden z neproměnlivějších fenoménů dneška, dá se říct, že je téměř synonymem proměnlivosti. Co bylo včera in, zítra už bude zapomenuto. Ale ne vždy tomu tak bylo. Při pohledu na obchody plné oblečení se dnes jen těžko věří, že tu byly i doby, kdy se módní oblékaní omezilo pouze na kreativní přešívaní a maskovaní defektů starých oděvů a šití nových šatů bylo dokonce státem zakázáno! S jakými dalšími fenomény se musely vypořádat dějiny československé módy?

Není tomu tak dávno, co jsme si připomenuli kulaté výročí vzniku Československé republiky. Móda dvou spojených národů, které se označují za bratry i po tom, co se jejich společná cesta po pádu želené opony nadobro rozešla, byla ovlivněna válkami, protektorátem, politikou, státním monopolem, neflexibilním trhem i vlivem institucí na design. Jak vypadalo hledání vlastní identity československé módy v jednotlivých desetiletích? O své postřehy se s námi podělily Liběna Rochová, návrhářka a profesorka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a Miroslava Burianová, kurátorka sbírky novodobého textilu a módy.

Odívání za první republiky je spojeno s elegancí a kultivovaností. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie se nový stát politicky i kulturně orientoval směrem k Francii, která byla v oblasti módy zárukou kvality a elegance. Vedle francouzské orientace na denní oblékaní byl u nás oblíben i anglický styl. S novou republikou se zrodila i nová žena – samostatná, moderní, sportovní. V roce 1920 dostala volební právo, mohla studovat na školách, řídila automobil. Toto období je módně blízké i návrhářce Liběně Rochové, která si jej oblíbila nejen ze vzpomínek své babičky: „V první republice byly vyhlášené salony, byl dáván důraz na oblékaní, které bylo sofistikované a noblesní. První republika přinesla rozkvět krejčovských salonů a byla v historii naší módy velmi důležitá a zásadní. Krejčové se staly majitelkami salonů nejenom v Čechách, ale i ve Francii a Itálii a salony nesly jejich vlastní jména.“

1 H8 13827 15Dámské společenské šaty tzv. charlestonky, hedvábí se zlatými nitěmi, salon manželů Klau- dyoých v Třeboni, 1926–1927. (Národní muzeum H8-13.827)

3 EVA vyber 1934 1937 48Módní návrh Hedviky Vlkové pro časopis Eva, č. 1, r. VII, 1. 11. 1934.

2 Katalog RolnyList s pánskou módou katalogu konfekční firmy Rolný, jaro – léto 1928. 

„Po vzniku první republiky si v souvislosti s rozmachem konfekce stále více žen a mužů mohlo pořídit módní oděv. Denní móda začala být demokratická, rozdíly byly jen kvalitativní, nikoli již střihové. Jiná situace byla u společenských modelů. Luxusní róby ze známých módních salonů si mohly dovolit jen dámy z vyšších sociálních tříd.“ Miroslava Burianová, kurátorka sbírky novodobého textilu a módy

Řekli byste, že móda v meziválečném Československu se vyvíjela v návaznosti na světové trendy? Majitelé velkých módních závodu jezdili s návrháři pravidelně na módní přehlídky do Paříže. Modely si mohli prohlédnout a následně zakoupit i s licencí. Kdo chtěl „kopírovat“, musel se spolehnou pouze na svoji paměť. Tento trend zčásti zastavila až hospodářská krize, která se dotkla všech odvětví a výjimkou nebyl ani módní průmysl. Stále více žen usedalo ke svým šicím strojům ve snaze ušetřit a na popularitě získalo pletení a háčkování. Novinkou této dekády se stal i zip a rostoucí obliba kalhot u žen, které byly ve 20. letech tolerovány jako součást jejich sportovního kompletu.

Jedním z nejluxusnějších krejčovských závodů meziválečného období v Praze byl Modelový dům Rosenbaum, který se snažil předcházet tomu, aby se dvě dámy potkaly v oděvu ze stejné látky. Kolekce navrhl sám majitel Oldřich Rosenbaum. Po znárodnění v roce 1948 byl závod přejmenován na Styl. Nejvýznamnějším konkurentem Rosenbaumu byl Modelový dům Hany Podolské. Jeho klientelu tvořily herečky i dámy z vyšší společnosti. Jako jeden z prvních realizoval v Praze módní přehlídky pro pozvané. Kdo podle Miroslavy Burianové zanechal výraznější stopu v kontextu odívání tehdejšího Československa? „To je skoro otázka na sociologický průzkum. Myslím, že v povědomí lidí má větší váhu jméno Hany Podolské než Arnošta Rolného. Na „vině“ jsou staré filmy, herečky a vlastně i výstavy. Oděvy z prvorepublikových úspěšných závodů jako Nehera, Rolný nebo Sbor, které jich ušily tisíce a tisíce, jsou dnes vzácnější než šaty od Podolské. Je to tím, že šaty od Rosenbauma nebo kostým od Podolské samozřejmě ženy nevyhodily, i když už nebyly módní. Šaty od Nehery se přešily nebo vyhodily,“ líčí Miroslava Burianová.

Druhá světová válka nastolila v módě mnoho změn. Přetrhla kontakty se světovými centry módy a omezila možnosti cestovat. Inspirace k nám tudíž přicházela především ze zahraničních časopisů, které byly rovněž obtížně dostupné. Vznikl Protektorát Čechy a Morava, ve kterém se začaly v roce 1939 vydávat lístky na oděv. Byly nepřenosné a měly platnost kolem jednoho roku. Například dámský kostýmek měl pokaždé jinou hodnotu bodů, podle volby textilie. O rok později přibyly i lístky na obuv. Reklamy tehdejších firem Nehera a Baťa lákaly zákazníky na kvalitu, kterou dostanou za drahocenné body. Zip, novinka 30. let, teď patřil pouze válečnému průmyslu a v civilním sektoru ho nahradily háčky a knoflíčky. V červnu 1943 Antonín Krejčí, předseda pražského společenstva krejčích, vytvořil módní přehlídku modelů přešitých ze zbytků. Nebyla určena veřejnosti, ale jeho kolegům pro inspiraci. S blížícím se koncem války móda výrazně stagnovala, v roce 1944 vyšel dokonce zákaz šití nových šatů!

4 Vkus 1940 12Titulní strana časopisu Vkus s módním kloboukem, č. 4, r. VII, 1940. 7 Zena a moda 1955 8Titulní strana časopisu Žena a móda s modelem pro pracující ženu, č. 2, r. VII, únor 1955.

Poválečná léta byla příznačná strádáním, náhražkou materiálů a přešíváním. Kdo nebyl natolik zručný, aby si oděv zhotovil doma, mohl využít služeb klasického krejčovství nebo služeb domácí švadleny. Tato šička zhotovovala šaty přímo doma u zákazníka. Přešívaní bylo stále nutností, aby se zakryly původní švy nebo defekty, látka se zdobila, štepovala, překryla pleteninou nebo výšivkou. I když válka skončila, československá módní tvorba nedosáhla úrovně před rokem 1939. Praha měla nakročeno stát se opět jedním z evropských center módy, přítrž tomu ale učinila komunistická strana v roce 1948. Československo se začalo orientovat na hospodářský systém Sovětského svazu, zatímco svět mluvil o Christianu Diorovi, který o rok dříve v Paříži předvedl kolekci s názvem New Look. Tato linie vyžadovala opět korzety a spodničky a po letech strohosti se ženy do jeho sukní zamilovaly. V očích komunistického režimu byl však oděv nástrojem na ovládaní společnosti. „Za komunistů jsme nesměli moc vyčnívat a museli být spíš jako armáda. Na rozdíl od Československa je v zahraničí úcta ke krejčovskému řemeslu celkově a šití na zakázku je tam velmi drahá záležitost. U nás to bylo bráno jako něco zbytečného,“ vysvětluje L. Rochová tehdejší nálady.

 

Miroslava Burianova 1Miroslava Burianová – foto: Andrej HaladaO odívaní 20. století se profesně zajímá Miroslava Burianová, kurátorka sbírky novodobého textilu a módy Národního muzea. Ta zahrnuje historické oděvy a nejen ty, i doplňky, šperky, kosmetiku a další módní předměty zhruba od vzniku Československé republiky do současnosti. Mimo jiného, je autorkou knihy Móda v ulicích protektorátu. „Obecně mi imponuje spíše první polovina 20. století. Ale i móda druhé poloviny 20. století má své kouzlo, mám ráda odvážné a nadčasové myšlenky,“ říká M. Burianová. Každé desetiletí má podle ní něco do sebe: „Dvacátá léta obdivuji pro jejich modernitu, pro to, co přinesla ženám – svobodu, rovnoprávnost a pohodlný oděv. A miluji art-deco styl, nádherné šperky a doplňky. Třicátá léta byla úplně jiná, jsou spojena s hodnotami jako ženskost a elegance a ty jsou blízké mému osobnímu vkusu. A protože moje největší láska v módě jsou klobouky, musím vyzdvihnout i čtyřicátá léta, protože tehdy byly klobouky nejnápaditější.“ Po znárodnění salonů v Československu zakázková výroba neskončila, ale podle ní zdaleka již neměla takový status. Luxus nebyl v 50. letech oproti západu v módě.

Snaha kontrolovat způsob oblékání v 50. letech zabraňovala přirozenému vývoji módy. Nepřítelem módních trendů byly i státní normy – stát potřeboval látky primárně na vývoz. Sériovou výrobu zabezpečovaly státní podniky. Konfekce se stala prioritou a vznikala ve velkých závodech s výrobní specializací. Největší pozornost byla věnována oděvu do práce. (Pro tuto dekádu byl typický prudký růst zaměstnanosti žen.) Ideální pracující žena měla mít na sobě košili, pracovní kalhoty a šátek – toto oblečení se hodilo jak na práci do zemědělství, tak do průmyslu. Oděv musel být v barvách, na kterých nebyla vidět špína, například khaki. Navzdory ideologickému tlaku režimu si kontakt s módou udržely státní podniky jako Vkus, ÚLUV, Vzorodev nebo Vývojové a modelové středisko Makyty Púchov. Regulovaná spotřeba a přídělový systém na textilní zboží, tzv. šatenky, u nás přetrvaly až do roku 1953. Teprve v druhé polovině 50. let se šatník československé ženy mohl otevřít i západním trendům a skončily snahy diktovat ženám módu z ideologického hlediska. Návrat k světové módě hlásaly i domácí časopisy. Šaty byly opět střiženy tak, aby zdůrazňovaly ženskou siluetu.

5 H8 22912 1Dámské letní šaty, imprimé bavlna, Pro Dům módy vyrobily Módní závody Praha, 1956–1960. (Národní muzeum H8-22.912)  6 H8 Společenské šaty z hedvábného šantungu s šanžánovým efektem, model salonu Eva, 1957–1959. (Národní muzeum H8-10.402) 

 

V roce 1958 vznikl reorganizací Textilní tvorby Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK). Vyvíjel činnost v oblasti bydlení i odívání. Jeho inspirační kolekce vycházely z dobré informovanosti o světových trendech. Jejich realizaci však stály v cestě překážky jako omezené možnosti podniků.

8 H8 21906 11Společenské šaty zdobené sameto- vou tzv. anglickou mašlí, žakárová tkanina, 1967–1970. (Národní muzeum H8-21.906)Jaká byla 60. léta u nás? V tomto desetiletí komunistická strana ztratila svou absolutní kontrolu nad společností a toto politické uvolnění se přeneslo i do kultury a umění. Pootevřelo dveře světovým módním trendům a časopisům. Na módní trh se dostávají návrhářky jako Zdena Fuchsová a Hedviga Vlková, která byla blízkou spolupracovnicí Hany Podolské. Inspiraci hledaly v pařížské haute couture. Směrem na Západ se otevřel i obchod, kam byly exportovány produkty vysoké kvality. (Na X. mezinárodním salonu dámského odívaní v Paříži v roce 1965 se poprvé v historii představila československá móda znárodněného průmyslu.) Pro domácí trh nebyla, pochopitelně, tak vysoká kritéria. Souběžně s touto masovou výrobou existovalo i šití na zakázku a móda na míru v limitovaných sériích. Na silnou meziválečnou tradici navázaly pražské salony jako například Styl. Není divu, že i toto období patří k oblíbeným Liběny Rochové: „Dílčí pro mě byla kromě první republiky i 60. léta, to uvolnění a svoboda.“ Tradiční oblékaní jednotlivých společenských vrstev se vytratilo. Československé ženy však trápila v těchto letech především nízká úroveň prádla, a to špatné střihy, nedostatečná pružnost a jemnost. Změna nastala v roce 1966, kdy se začalo dovážet prádlo ze západního Německa a Švýcarska. Ve stejném roce představil svou kolekci v Bratislavě i slavný módní dům Dior! Ale ani tyto „zlaté časy“ netrvaly dlouho. Dočasné uvolnění poměrů skončilo náhle obsazením vojsky armád Varšavské smlouvy.


Politické uvolnění v 60. let se přeneslo i do kultury a umění. Důkazem toho je fakt, že v roce 1966 představil svou kolekci v Bratislavě i slavný módní dům Dior.

V 70. letech se objevily tendence zrozené na konci šedesátek, v návaznosti na hnutí hippies a sexuální revoluci. Odezvu nacházely i v komunistickém Československu, ale pouze formálně, bez propojení se svobodnou společností. Vláda nebyla schopna zajistit dostatek zboží v obchodech, v důsledku čehož vznikla tzv. šedá ekonomika, která zahrnovala i domácí švadleny. Výrobky oděvního průmyslu se prodávaly ve specializovaných prodejnách. Oděv v poloze autorské tvorby se objevoval v několika etapách a jednou z ní byla i 70. léta. Přičinila se o to odborová organizace Národního muzea, když začala v roce 1975 organizovat platformu na prezentaci individuální tvorby. „Helena Jarošová a Drahomíra Březinová založily „Bertramky“, byly to v té šedé době úžasné nezávislé a alternativní akce, kde se setkávali jak umělci, tak šperkaři a oděvní designéři, a prezentovali své kolekce. Bylo to nějak trpěno a měli jsme možnost prodávat ty věci tajně. V té době to byl první impulz, kdy se začali oděvní designéři v Československu ukazovat,“ vzpomíná na tzv. Přátelská setkání na Bertramce L. Rochová. Specifické období československé módy, které začalo počátkem 70. let, trvalo až do listopadové revoluce.

Oděv jako autorská tvorba se začal razantněji prosazovat v druhé polovině 80. let 20. století. Toto uvolnění bylo jakousi předzvěstí blížícího se pádu komunistického režimu. Kromě toho, v žádné československé domácnosti nechyběl šicí stroj. Střihy z podpultového západoněmeckého časopisu Burda putovaly z ruky do ruky. „Burda měla velkou oblibu proto, že u nás nebylo nic k dostání. Všechny ženy mé generace šily, tak jsme využívaly střihy Burdy a podle nich tvořily doma,“ dodává L. Rochová. Podomácky zhotovované oděvy jako náhrada disfunkční socialistické oděvní výroby jsou fenoménem i podle M. Burianové: „Střihové přílohy známe již z druhé poloviny 19. století a důvodem domácího šití byla v minulosti na prvním místě cena. Ruční práce patřily k běžným dovednostem a pro naše praprababičky a prababičky tak schopnost přešívat, upravovat, háčkovat, plést nebo vyšívat byla zcela samozřejmá. Hodnota látky byla nesrovnatelně vyšší a obsah skříně nesrovnatelně chudší. Upravovat šaty tak bylo nezbytné. Teprve nárůst módní spotřeby, a právě ta disfunkčnost socialistického textilního a módního průmyslu vedly ke změně vnímání domácího šití. Ze samozřejmosti se stala z nouze cnost. Souviselo to, samozřejmě, i s určitou touhou po individualitě, která provází módu dodnes, a která i dnes vrací ženy k šicím strojům či do modistických kurzů. A to je dobře.“

 

foto Libena Robert Vano pro sdruzeni DebraLiběna RochováÚLUV – Ústředí lidové umělecké výroby vzniklo v roce 1945 a pomáhalo rozvíjet lidové řemeslo prostřednictvím odborníků z různých oborů. Návrháři se při výběru materiálů obraceli na řemeslné zpracování tkanin a tradiční techniky zdobení. V 80. letech v něm jako externí návrhářka pracovala i Liběna Rochová: „Tradice je důležitá pro uvědomění si sebe sama. Cítit, odkud jsem, kořeny, odkud pocházím je zásadní pro směřování člověka. Na stáří se člověk k těm kořenům vrací, i když v mládí jimi opovrhuje. Celý ULUV byl takto veden, že tradiční techniky se daly do současného umění. Dělala jsem modrotisky s Janou Kubínovou, perleťové náhrdelníky, kostěné knoflíky a tato červená niť jde celou mou tvorbou. V mojí kolekci Memory jsem pak nakoupila kroje a části krojů a transformovala je do současného oděvu. Tradice jsou pro mě velmi důležité a také čerpání z nich.“

S pádem želené opony se změnila i móda. Dvě desetiletí před listopadovou revolucí kralovala textilnímu trhu syntetická vlákna jako silon, krimplen, diolen nebo dederon. Najednou byly dostupnější kvalitnější materiály a přebíraly se vzory se Západu. Po roce 1989 se začalo s restrukturalizací československého textilního a oděvního průmyslu. V konečném výsledku však toto odvětví zaniklo, protože opuštění socialistického plánování a začlenění se do světového trhu přišlo v době, kdy trh samotný trpěl recesí a čelil dovozu asijského zboží. Samostatnou kapitolou je i rozpad dílen, rozprodání strojů a kolaps systému. Tady končí pomyslná cesta československé módy, která se formálně rozdělila na dvě samostatné scény. Ve svobodných podnikatelských podmínkách si mohli módní návrháři konečně začít budovat svoji vlastní značku. Ukázalo se, že jedním ze způsobů, jak navázat na úspěchy minulé, je znovuoživení značky. A tak se dnes znova v módním byznysu skloňují v dobrém jména jako Nehera, Tonak, Baťa anebo Velveta...

3454

Súvisiace články