Neboli jestli se o svém partnerovi chcete něco nové dozvědět, udělejte s ním rozhovor do časopisu.
Už pár dní se probouzím s nepříjemným pocitem, že jsem slíbila něco, co jsem neměla. Nedá mi spát a nedokážu se ho zbavit. A je o to nepříjemnější, že já opravdu, ale opravdu ráda spím. A cože jsem to slíbila? Začnu popořádku...
Je pondělí dopoledne, děti jsou ve škole, právě jsem se vrátila z fitka, mozek je prokrvený, funguje. Volá mi můj agent Saša, že v Top Fashion by rádi nafotili editorial. „Super. Ano, ráda,“ souhlasím. Poslední focení se moc povedlo, dodnes na něj ráda vzpomínám a fotky patří mezi moje nejoblíbenější.
Za pár hodin mi volá Saša znovu s tím, že je to jejich jubilejní vydání a že by mi rádi věnovali pár stránek navíc. Udělali jakýsi průřez mojí kariérou. To už poslouchám jen na půl ucha, momentálně se snažím zaparkovat před školou, kde se popravdě parkovat nedá a kde páni policajti s velkou oblibou stojí a pokutují. Obzvlášť ráno před osmou a teď, krátce po oběde, kdy já a ostatní zoufalí rodiče zvažujeme, na které straně chodníku máme menší šanci dostat botičku. „Jo, jasně, není problém. To je od nich milé,“ snažím se hovor rychle ukončit, jinak mi dítě zůstane trčet v družině.
Pondělí, 18 hodin. Paja mi s pláčem a nudlí u nosu vysvětluje, že opravdu nechce chodit do družiny. Už mu po x-té vysvětluji, proč tam chodit musí. Mezitím se snažím spočítat, jestli Ellin půlhodinový časový limit na internet vyprchal už před 45 minutami nebo ještě dříve a ona stále ještě „surfuje“. A co jsem to říkala? Že ty těstoviny budou v šest a chřest v 11 minut po celé nebo naopak??!
A do toho telefon. Saša. V Top Fashion by byli rádi, kdybys pro ně udělala do toho „tvého“ čísla s někým rozhovor. „Rozhovor?? Ale s kým?“ namítnu. Mezi usopleným nosem, puberťačkou, která mě momentálně staví do pozice policistu, a kulinářskou katastrofou, která je na spadnutí, si vybavuji pár jmen, která by mohla být pro časopis zajímavá a s kým by mě to mohlo bavit. (Heidi? Elle? Nebo někdo zdejší?) No, my jsme mysleli, povídá Saša, že bys to mohla udělat s Palem. „Uhm,“ odpovídám, ale můj mozek, už značně unavený, se momentálně snaží vyhodnotit situaci mezi sourozenci, kteří se rozhodli hádat se (jako koně) o tom, kdo má dnes připravit stůl, a rozhodnout, jestli budou menším zlem nedovařené těstoviny nebo rozvařený chřest. „OK, jo, to zní fajn. Pá!“
Už chápete, proč nemohu spát?
Jak se dá dělat rozhovor s člověkem, s kterým už 15 let sdílím domácnost a kterého poznám jakou svou dlaň? Aniž bych se musela cokoliv ptát. Poznám, jakou má náladu podle toho, jakým způsobem sejde ráno po schodech dolů. Už vím, jestli na něj mohu mluvit hned nebo jestli mám počkat, až si dopije kafe (i když já už jsem víc jak hodinu vzhůru a momentálně finišuji svůj druhý hrnek kofeinového dopingu, „ready“ čelit každodenním problémům). Jak zpovídat člověka, jehož věty většinou dokážu dokončit, aniž by je vyslovil celé. „Prosím tě, nevidělas to – oné..?“ Ano, „oné“ leží na stole... Že nevíte, co je oné? Já jo. Jak říkám, 15 let je 15 let.
Tak na co se ho mám ptát? Z Top Fashion poslali nějaké okruhy. První – láska a seznámení. Kdo je větší romantik? To je trapný, na to se ho určitě ptát nebudu. Po druhé je tu rodina. Kdo je zábavnější a kdo přísnější rodič? No přece se nebudu ptát na něco, na co znám odpověď. Ach jo. Možná posbírám nějaké info jen tak „mezi řečí“ a nějak to poskládám dohromady.
Mezitím uběhlo asi 14 dní, Palo byl každý víkend pracovně pryč, já mezitím v New Yorku a Oslu, takže materiál „mezi řečí“ je nulový. Jsme rádi, že máme čas vyměnit si alespoň základní informace. Saša volá, jestli jsem nezapomněla na deadline. Do konce měsíce to mám odevzdat. OK, to mi zbývá asi týden. Čekají nás prázdniny a asi devítihodinový let. To by mohlo jít, to dám.
Nedám. Než se mi podaří přesvědčit děti, aby si aspoň na chvíli zdřímly, sama odpadávám. Teď mě už opravdu zachvacuje panika. Nejsem ten typ, co by nedodržel, co slíbí. Takže to uděláme jinak. Za pár dní budeme v Bratislavě. Poprosím Pala, aby mě vzal na místo, které má pro něj sentimentální hodnotu. Místo, kam se ve vzpomínkách rád vrací a začneme tam. A snad to nějak dopadne...
Tak kde to jsme?
Jsme před budovou Vysoké školy ekonomické v Bratislavě, dnešní farmaceutická fakulta Univerzity Komenského.
Vzpomeneš si na svoje pocity, když jsi tu byl naposledy?
Je to sice hodně dávno (přelom let 1982 a 1983), takže přesné pocity se mi nevybavují, ale vzpomínám si, že se mi hrozně ulevilo, že to už mám za sebou.
Tuhle školu sis vybral sám nebo to bylo přání rodičů?
Rodiče trvali na tom, abych měl vysokou. Nezajímalo je, kterou, ale chtěli, abych měl jistotu dobrého zaměstnání. A „ekonomka“ se zdála být nejschůdnějším řešením. Ne nadarmo se říkalo, že kdo nedostudoval ekonomku, toho srazila tramvaj. (Směje se)
A proč jsi mě vzal právě sem?
Protože tohle tvoří zásadní část v mém živote. Sem jsem přijel z Brezna – z malého města do velkoměsta, kde byly úplně jiné možnosti a je to i úplně počáteční bod všeho. I toho, proč jsem muzikant. Kdybych zůstal v Brezně, tak se například my dva dnes spolu určitě nebavíme.
Jaký byl tvůj studentský život ve velkoměstě?
Rád na ten čas vzpomínám. Zábava od rána do večera a do toho nutné zlo – škola.
A ta zábava spočívala v...?
Někteří pili, někteří ne. Chodil jsem do města, hrál jsem v amatérské kapele. Klasika. A úplně nejraději jsem na střeše internátu trénoval tenis. Na zdi komínu jsem si namaloval čáru a vydržel jsem si pinkat hodiny. Největší průser byl, když mi spadl míček dolů...
Měl si v Brezně přítelkyni?
Ne, neměl... No jó, já jsem vlastně neměl přítelkyni...
To jsi byl asi v Brezně hodně populární... (Směju se.)
Evidentně. (Taky se směje.)
Takže budoucí lamač dívčích srdcí nemá holku a nejraději tráví svůj volný čas sám na rozpálené střeše a pinká do míčku... Zajímavé... Tenis máš rád dodnes a co se záležitostí srdce týče, i tam jsi asi dohnal, cos potřeboval. Dnes jsi hlavou poměrně velké rodiny, aspoň na naše poměry. Představoval sis někdy, že to tak bude?
Určitě ne.
Překvapilo tě to? Ještě do dneška jsi z toho v šoku, co?
Ještě doteď jsem z toho úplně hotový. (Směje se.) Ale jsem rád. Vyrůstal jsem jako jedináček a odrazilo se to na mě, takže jsem docela rád, že mých dětí je více.
Musím uznat, že jsi dobrý táta. Sice nemáme vždy na výchovu stejné názory, ale základ je stejný. Tak by mě zajímalo – Paja je ještě malý, ale kdybys mu měl dát do budoucnosti jednu radu, jaká by byla?
Všechno, co začneš dělat, dělej pořádně a dokonči to.
A Elle? Zuzku záměrně vynechávám, je už dospělá, pokud by nějakou radu potřebovala, přišla by za tebou.
Vždy, když to nejméně čekáme, přijde něco, co nás překvapí.
Jakou vlastnost máš na každém ze svých dětí nejraději?
Uf, to je těžké... Jen jednu? Slušnost u všech je samozřejmostí. Na Zuzce její cílevědomost, na Yanickovi jeho empatii, Ella má obdivuhodný smysl pro humor a Paja? Myslím, že píle. I když se ji kolikrát snaží maskovat tím svým šaškováním.
Když se bavíme o dětech – už jsi ve věku, kdybys mohl říkat: „To máme ale mládež!“ Je něco, co ti na dnešních mladých lidech vadí?
Jo, že poslouchají hudbu z tohoto repráku (ukazuje na i-Phone). To mě neskutečně „sere“, protože nemají ani tušení, co jsou to basy. Nemám rád to povrchní vnímaní muziky. A vadí mi ta počítačová éra. Že se rozhlédneš po místnosti a osm z deseti lidí kouká na telefon. Místo toho, aby se spolu bavili.
Ale to vidíš, i když jsme někde v restauraci – u stolu sedí rodina s dětmi a každé čučí do tabletu.
Ano, vlastně jsme na vině my dospělí. Takže, když to shrnu, na dnešní mládeži mi vadí to, že my dospělí je nedokážeme usměrnit.
Jaká lidská vlastnost ti nejvíc vadí?
Blbost.
Čím irituješ své okolí ty?
Pravděpodobně drzostí. A sobeckostí a... (přemýšlí, co by ještě řekl...)
To stačí! (Směju se.)
Co ti budu vyprávět...
Jaká je největší mylná domněnka, kterou o tobě lidé mají?
Že jsem arogantní.
Pojďme se teď bavit o práci. Nebudu se tě ptát na tvoje začátky a podrobně rozebírat tvoji kariéru, na to jsi už odpovídal tisíckrát. Ale měl jsi někdy nějakého mentora? Někoho, kdo tě k té hudbě přivedl?
Sousedi.
Sousedi? Tebe přivedli k muzice sousedi? Kdo to byl??
Bydlel jsem v paneláku a u nás to fungovalo tak, že když měl někdo nějakou novou hudbu, pustil magnetofon na plné koule, otevřel okna dokořán a už se jelo. To jen fičelo. Balkónová hudba. Takové mordy z bytu, že až. Byl tam jeden kluk, trochu starší než my ostatní, a ten udával směr. Toho jsme uznávali. Naštěstí měl slušný hudební vkus.
Jak moc je tvoje hudební tvorba kompromisem? Je to tak, že děláš stoprocentně to, co se líbí tobě, nebo se snažíš vyjít vstříc fanouškům a dělat hudbu výhradně pro ně?
Snažíme se dělat takovou hudbu, kterou od nás fanouškové očekávají. Styl, kterým jsme se u nich zapsali a pro který nás začali poslouchat. Párkrát jsme zkoušeli experimentovat, jít víc do jazzu a podobně. Ale to se neosvědčilo. Samozřejmě, zároveň se jako muzikanti vyvíjíme, takže se to snažíme udělat tak, abychom se pod to mohli vždy s klidným svědomím podepsat. A mě zrovna tohle baví. Je to výzva udělat takovou hudbu, se kterou budou spokojeni jak lidé, tak i já. A já mám výzvy rád.
Máš nějakou tvoji nebo vaši písničku, s kterou se nejvíc ztotožňuješ?
Já se ztotožňuji s každou naší písničkou. Jinak bych ji nezpíval. Co mi nesedí „do huby“, to nezpívám.
Ale ta nej?
To se nedá říct. Je nějaké dítě, které máš nejraději?
OK a je nějaká, kterou nemáš rád?
Takových je víc! Možná i polovina... Třicet nebo možná dvacet procent...
Víš, co mě na vás jako na kapele nejvíc překvapilo? Jak málo času spolu trávíte. Bylo to vždycky tak? Není to kontraproduktivní?
Ano, je to náš největší hendikep. I já se divím, že na to, jak málo jsme spolu, jsme byli schopni udělat tolik práce. V podstatě jsme unikát, protože vlastně nejsme spolu.
A proč je to tak?
Prvních deset let jsme hodně, ale opravdu hodně koncertovali a trávili spolu spoustu času. Dnes jsme spolu jenom pracovně. Každý žijeme někde jinde, navíc daleko od sebe. Máme rodiny, jiné priority. Jsem si jistý, že kdybychom žili ve stejném městě, měli bychom zkušebnu, stýkali se denně, pracovali. To bychom možná udělali i dvě desky za rok. Já bych i chtěl, ale to by znamenalo, že bychom museli všichni převrátit svoje životy naruby a to se nám, popravdě řečeno, už moc nechce.
Na které první turné si vzpomeneš?
To nám vycházela deska. Kapela ještě nebyla tak slavná, ale už měla svoje publikum. Hráli jsme v kulturáku v Turčianskych Teplicích, který jsme vyprodali a to jsem si poprvé řekl: „Fíha!“
Jaký je největší rozdíl mezi turné v té době a tím, které momentálně chystáte?
V zodpovědnosti. Tenkrát nám to bylo všechno jedno. Samozřejmě nám záleželo, aby přijelo hodně lidí, ale to, jestli se ten koncert odehraje nebo ne, to jsme neřešili. Když někdo onemocněl, tak se nehrálo a nashle. Dnes, kdyby nějaký koncert vypadl, byl by to velký problém. Už jen z toho důvodu, kolik na nás chodí lidí, kolik je v tom peněz. Tím, že naše příprava trvá půl roku, máme už prostě jiný přístup.
Poslední dvě turné si organizuješ sám, což je docela velká dřina a vyžaduje už slušné manažerské schopnosti. Nemáš někdy chuť hodit ty starosti na někoho jiného nebo ti to naopak znásobuje ten požitek z dobře odvedené práce?
Ne, to ne. To jsou dvě úplně rozdílné práce – zpěvák a manažer. Ale když to všechno dobře dopadne, tak se šíleně ožeru a pořádně to oslavím. Vlastně, možno ani ne tak šíleně. (Směje se.)
Poslední dobou ses dal na fitness – ty, zarytý odpůrce, který donedávna tvrdil, že potřebuje mít před sebou míč nebo puk, aby byl spokojený. Je to i kvůli turné, abys měl kondičku?
Ne, do fitka chodím, protože nechci mít pupek a je to to jediné, kam mě pustí koleno. Z nouze ctnost. Sport mi fakt chybí.
Další velká změna ve tvém životě je, že nekouříš. Jak často si na cigaretu během dne vzpomeneš?
Nikdy.
Vážně?
Možná jednou nebo dvakrát. Spíš si vzpomenu, že jsem kouřil, ne že bych měl chuť si zapálit.
Ještě před časem sis nedokázal představit, že budeš chodit do fitka nebo že nebudeš kouřit, bez čeho si nedokážeš představit svůj život dnes?
Hmm, jak na tohle odpovědět?
OK, tak to trochu zjednoduším – jaká je tvoje další neřest, které by ses chtěl zbavit?
Nežrat večer po desáté.
Ty žereš večer po desáté? A co žereš?
To, co najdu v lednici. Nebo v jejím okolí.
Jak nejraději relaxuješ? kdyby sis měl naplánovat ideální den, který by byl jenom tvůj, co bys dělal?
Ideální den? Šel bych na lyže, zavolal bych mému kamarádovi Karolovi Kučerovi a šel s ním k nám do Brezna na lyže.
A kdyby byl červenec?
Zavolal bych Karolovi Kučerovi a šli bychom hrát tenis.
Jo, to sedí (usměju se). Víš, tohle je rozhovor do módního časopisu, tak se pojďme bavit trochu o módě. I když ve tvém případě to bude asi ta nejkratší část rozhovoru. Jaký je tvůj vztah k módě? Má cenu se o ní s tebou vůbec bavit?
Ale ano, má to cenu. Módu jsem sice do určité doby vůbec neřešil, ale to se změnilo, když jsem začal hrát s Teamem. Inspiroval jsem se tím, co bylo dostupné – klipy a videokazetami z koncertů kapel, které hráli podobnou muziku jako my a podle kterých jsme se oblékali. Ale jen na pódiu, v soukromí jsem to neřešil.
A dnes už to řešíš? Je pro tebe móda důležitá?
Není pro mě důležité být za každou cenu „in“ tak, jak to diktují módní domy a časopisy. V podstatě jsem schopný nosit ten samý střih kalhot, dokud mi ty neřekneš, že už je čas je odložit.
Takže z nějaké módní policie, která na tobě nenechá niť suchou, si nic neděláš?
To jsem mluvil o soukromí. Při oficiálních akcích je to jiné. Tam mi to jedno není. To jsem většinou v tvojí režii a rád si nechám poradit. A to, co napíše módní policie, mi je dost jedno – myslím si, že ty tomu fakt rozumíš a tvůj názor je pro mě nejpodstatnější.
A ty? Myslíš si, že móde rozumíš?
Určitě více než před 30 lety, ale i tak to jde stále mimo mě. Ty třebas dokážeš vymyslet barevné kombinace nebo poskládat outfit tak, že mě by to ani nenapadlo.
Máš vkus?
Vím, co se mi líbí a co ne, ale nevím, jestli mám vkus. To není moje parketa. Móda není moje parketa.
Co by sis nikdy neoblékl?
Něco, co by mě škrábalo. A něco, v čem bych nevypadal adekvátně svému věku.
Ale ty na svůj věk vypadáš dost mladě...
No neoblékl bych si něco, co bych nebyl já. Už se párkrát stalo, že v rámci nějakého focení se mě snažili natlačit do stylingu à la módní časopis, ale to vůbec neprošlo. Jsem v tomto ohledu dost konzervativní.
Naopak, v čem se cítíš sexy? Kdy se sám sobě líbíš?
Když nemám pupek. (Smích.) A když mám spíš obtaženější oblečení. Poslední dobou jsem taky přišel na chuť i volnějšímu oblečení, ale musí být dobře střižené.
Máš nějaký mužský vzor, co se módy týče?
Elton John? (Smích.) Ne, vážně. Koncertně Chris Martin. A v civile, tam mě nikdo nenapadá.
Jaká móda se ti líbí na ženách?
Elegantní. Nemám rád výstřednosti. Líbí se mi, když žena zvýrazní svoji ženskost, nějaký model bez tvaru mě nezaujme, za takovým se neohlédnu.
Takže kostýmky a úzké sukně? Něco, co já vůbec nenosím...
Vůbec ne, klidně i kalhoty a halenka. Ty máš nejlepší zadek v úzkých černých kalhotách. (Směje se.)
Vzpomeneš si na nějaké svoje módní faux pas?
Vzpomínám si, že v roce 1996 jsem si na slovenské Grammy pořídil takové velmi výrazné sako, které jsem si oblékl ještě asi na dvě další akcie. Začalo se psát, že nenosím nic jiného. Tam jsem pochopil, že možná je lepší investovat do něčeho elegantnějšího a méně nápadného, co nebude lidi tak iritovat.
To jsi trochu předběhl svoji dobu. Dnes vévodkyně Kate něco oblékne víckrát a všichni to na ní obdivují.
To fakt?
Já už ani žádnou jinou otázku ohledně módy pro tebe nemám, snad jednu poslední pro tvoje fanynky – slipy nebo trenky?
To tam musí být?? Obojí – slipy na den a trenky na noc.
Crowd pleaser!!! ;-)
Poznám, jakou má náladu podle toho, jakým způsobem sejde ráno po schodech dolů. Už vím, jestli na něj mohu mluvit hned nebo jestli mám počkat, až si dopije kafe.
Daniela
Není pro mě důležité být za každou cenu „in“ tak, jak to diktují módní domy a časopisy. V podstatě jsem schopný nosit ten samý střih kalhot, dokud mi Daniela neřekne, že už je čas je odložit.
Paľo
shop best formal dresses online
text Daniela Peštová foto soukromý archiv Daniely Peštové a Paľa Haberu
